Spoutáni sílou : Reylo

Nejsou špatná rozhodnutí

Pocítila jsem, jak síla slábne a jeho objetí zmizelo. Byla jsem sama. Odhodila jsem deku a s vědomím, co dělám jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Nezdržovala jsem se zavíráním. Bylo mi to fuk. Ani, když jsem došla na roh chodby jsem se nerozhlídla jestli v ní někdo nebyl. Hned jsem zahnula doleva a pokračovala k pokoji, který jsem již dlouhou dobu chtěla prozkoumat a nyní už vím, čím je tak zvláštní, a proč mě to tam pořád celou tu dobu tak táhlo.

Jelikož se mě nikdo nesnažil zastavit, usoudila jsem, že se ostatní věnují jiným věcem, než je hlídat Bena. Když jsem došla na konec chodby a položila ruku na ovládací panel dveří, vybavila se mi slova, která mi řekla Leia.

"Některé věci se prostě mají stát. Ať jsou dobré nebo špatné. Všechno, co děláš utváří tvůj charakter a špatná rozhodnutí obzvlášť."

A když se s skřípěním dveře otevřeli a já jsem jimi prošla v mysli jsem měla jen jedinou myšlenku.

Teď už vím, že tohle rozhodnutí není špatné ....

Hned jakmile jsem byla uvnitř jsem dveře zavřela a na ovládacím panelu zamkla. Otočila jsem se čelem do místnosti, abych věděla kde je, ale byl rychlejší. Stál za mnou hned jakmile jsem vešla, a když jsem se k němu otočila vtáhl mě do polibku a silou mě přirazil ke dveřím.

Hned jsem mu ruce ovinula kolem krku. Po chvilce se sehnul, vzal mě do náruče a rázem jsme se ocitli v jeho posteli. Oproti vodě a tvrdé skále byla tohle příjemná změna, ale nebyl čas nad tím více přemýšlet, jelikož se podlaha začala plnit jednotlivými kusy oblečení, které jsme ze sebe navzájem sundavali.

Propletl naše prsty a položil mi je za hlavu. Naše pohledy se na kratičký okamžik spojili, než začal polibky zasypávat můj krk. Prohnula jsem se v zádech a začala pomalu sténat, jakmile jsme spolu opět tvořili jedno tělo. Načež mě umlčel další záplavou hladových a touhou hnaných polibků ...

***

Leželi jsme v obětí. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Oči zavřené. Cítila jsem, jak mi prsty jezdí po páteři a dělá malé kroužky okolo jednotlivého obratlu. Neubránila jsem se malému úsměvu. Zvláštní, jak takové vcelku obyčejné gesto může zároveň vyjádřit tolik.

Zvedla jsem se na lokty tak, bych mu viděla do obličeje. A potom jsem se rozhlédla kolem. Byla to malá místnost, tak akorát na postel a stoleček. Na zdech byli zašlé obrázky všech možných stíhaček.

"Pořád jsem se snažila z Chewieho dostat, co je tohle za místnost, .... " Začala jsem a setkala se s jeho pohledem." ... Mělo mi to dojít." Pak mě ale napadla myšlenka, ale nestihla jsem jí zhmotnit, protože mi na ní rovnou odpověděl.

"Matka měla spoustu práce s vedením Republiky a to otce moc nebavilo, takže se ve volných časech vracel zpátky k tomu, co uměl nejlíp. A mě bral sebou. Nesnášel jsem to! Nikdy jsem nesměl z lodi. Byl jsem tady pořád zavřený. Proto k té lodi mám takový odpor." 

Cítila jsem, že je trochu napjatý, a tak jsem se dotkla jeho tváře.

"Nikdy jsi se sem nešla podívat? Ani, když tě to totik zajímalo?" Zeptal se po chvilce.

"Chtěla jsem, mnohokrát. Ale jako naschvál mi to vždycky něco překazilo. Ale pořád mě to sem táhlo, ..." Moji větu přerušil zvuk dveří. I když to muselo být někde daleko v chodbě donutilo mě to uvědomit si, že bych tu neměla moc dlouho zůstávat.

"Měla bych jít. Už takhle je tu atmosféra na bodu mrazu a nechci to ještě zhoršovat, ..." Trochu se na mě usmál. Věděla jsem, že to chápe. Nahnula jsem se k němu a zlehka ho políbila, pak jsem si ale hlavu položila zpět na jeho hruď a co nejvíc jsem ho objala.

"Za chvilku, ..." zašeptala jsem. Cítila jsem, jak mi dal pusu do vlasů a to mě vehnalo do hlavy myšlenku.

Musím mluvit s Leiou ...

Tohle nemůžou ...

Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a s vědomím, že vlastně bije pro mě jsem usnula.

Po chvíli jsem se probudila. Cítila jsem, že taky spí. Ale věděla jsem, že už bych opravdu měla jít. Pomalu jsem se vymanila z jeho objetí. Snažila jsem se ho nevzbudit. V rychlosti jsem se oblékla. Ještě jsem mu dala letmo pusu na tvář a v tichosti se vydala ke dveřím.

Ještě než jsem se dotkla panelu jsem se zarazila. Bylo mi jasné, že ty dveře ho vzbudí a nejen jeho. Ten skřípavý zvuk se musel rozléhat celou lodí. Div, že to předtím nikoho nepřivolalo. A tak jsem se soustředila a obalila dveře sílou. Usoudila jsem, že je to dostačující, zmáčkla panel a dveře se v tichosti otevřeli.

Na chodbě nikdo nebyl, což mě uklidnilo. Opravdu jsem neměla náladu vysvětlovat, co jsem dělala u Bena, a tak jsem se v rychlosti vracela do svého pokoje. Ani mě nepřekvapilo, že jsem nechala dveře dokořán. Vlastně jsem ze svého pokoje skoro vystřelila. Vešla jsem a zavřela za sebou.

Pak můj pohled ale upoutala osoba sedící u stolu. Byl to Finn a bylo vidět, že nejspíš spal. Probudilo ho zavírání dveří. Protáhl se a postavil.

"Rey, musíme si promluvit." Začal a já jsem v duchu věděla, že ten rozhovor se mi nebude ani trochu líbit.