Spoutáni sílou : Reylo

V poslední vteřině

Ticho vraku proťal bzučiví zvuk, když mi jeho meč jen o kousek minul obličej a zaryl se do ocelového plechu za mými zády. Jen stěží jsem vykrývala jeho útoky. Byla jsem na náš boj připravena duševně, ale po fyzické stránce se projevilo mé zranění, které jak jsem zjistila ještě nebylo tak úplně v pořádku. 

Po pár odražených pokusech jsem začala pociťovat únavu a bokem se mi linula tupá bolest. Snažila jsem se to ale nevnímat a odolat bolesti. Těžko se tu dýchalo. Písek, který jsme naším soubojem rozvířili byl všude. Odrazila jsem jeho další výpad a pak jsem mezi jednotlivými stěnami našla malý průlez.

Využila jsem toho, než se stihl rozmáchnout znovu a zmizela jsem za pevnou ocelovou hradbou. Věděla jsem, že tohle ho nezastaví, ale poskytlo mi to pár vteřin navíc. Mohla jsem se trochu v klidu nadechnout a promyslet, co dělat. 

V tom jsem pocítila, jako by se trup vraku nenápadně pohnul. Známka toho, že jsme zřejmě v samém dění písečné bouře. Ta chvíle mi ale sebrala můj náskok a on se znenadání objevil za mnou. Než jsem stačila pozvednout meč k obraně, silou mě odmrštil na protější stěnu.

Vyrazilo mi to dech a já se svezla podél zdi dolů. Cítila jsem v puse chuť krve. Tím nárazem jsem se kousla do rtu. Pramínek krve mi teď stékal po bradě. Pomalu jsem si klekla na čtyři a periferně jsem viděla, jak jde směrem ke mě.

Potřebovala jsem ho zdržet, než se úplně vyškrábu na nohy, a tak jsem silou uvolnila stěnu vedle něho a v tu chvíli se prostor přede mnou  zaplnil pískem.

Kdysi mě tahle zasypal písek, když jsem byla ještě malá, a tak jsem věděla, že taková halda dokáže člověka pěkně potrápit a i zranit. Což se mi i vzápětí potvrdilo, když jsem slyšela, jak se snaží vyprostit z písečné laviny a to i za pomoci síly, jelikož můj útok nečekal a nestihl se nijak ochránit.

Nesměla jsem otálet a snažila jsem se ze všech sil vyškrábat zpět na nohy, ale bylo to těžší než jsem myslela. Nohy mě přestaly poslouchat, a tak jsem se po pár krocích znovu svezla na kolena. I tak jsem se snažila aspoň po čtyřech, se od něj dostat co nejdál. I když jsem mu také uštědřila pár dobrých výpadů, bylo mi jasné, že v tomhle boji má zase značně navrch. 

Slyšela jsem ho za sebou, když se vyhrabal ven. Riskla jsem to a otočila se čelem k němu. Taky byl na všech čtyřech. Zhluboka dýchal a sbíral síly, které nyní při svém osvobozování vyplýtval. Sledovala jsem ho, jak s velkým úsilím vstal a mířil směrem ke mě. Byla na něm znát únava a vyčerpání. Projevovalo se to na jeho chůzi. 

Byl asi dva metry ode mě, když se zem zachvěla a uvolnila písky pod námi. Oba jsem se svezli do spodního patra. Byli jsme sotva pár centimetrů od sebe. Z posledních sil jsem se přetočila na břicho a snažila se zvednout. On na tom byl stejně. Kousek od nás ležel jeho meč, a tak jsem začala hledat ten svůj. Byl daleko. Ale to už se i Ben vyškrábal do jakého si polo sedu. Když zjistil, že jsem jen pár centimetrů od něho, jednou rukou mě chytil za loket a druhou se natáhl pro svůj meč.

Nemusela jsem moc počítat, abych věděla, že když se pokusím přivolat si svůj, nemůžu to za žádnou cenu stihnout. Protože ten jeho se za doprovodu zvířeného písku vznesl do vzduchu a nyní už mířil směrem k nám. Pochopila jsem, že tohle je konec. Už jsem neměla sílu na odpor. Prohrála jsem. Tohle jsou moje poslední vteřiny před tím, než ostří jeho meče protne mé tělo a můj život vyprchá. 

Zvedla jsem k němu hlavu. Nedíval se na mě. Sledoval svůj přibližující se meč. A mě se teď před očima vybavilo všechno, co se mezi námi odehrálo za těch posledních pár dní. Všechna ta spojení, rozhovory, emoce a city, které se za tu dobu utvořili.

Ten klid, když jsme vedle sebe leželi ... Když mě přikryl dekou a přitiskl k sobě, protože mi byla zima ... A ráno, kdy jsme se málem políbili ...  Pocit štěstí v té halucinaci ... A nakonec se mi vybavil ten sen ...

Všechny ty pocity a myšlenky, které jsem před tím, než začal nás boj vyhodnotila, jako holí nesmysl, byly najednou zpět a opět tížili mou mysl jako kámen.

Teď ... už je to jedno ...

A tak jsem v poslední vteřině, než pevně sevřel rukojeť svého meče, zvedla ruce, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho. Trhla jsem sebou, jelikož v ten moment se do mého boku zaryla studená hrana jeho meče. Očekávala jsem bolest, ale ta nepřicházela. 

Nehýbal se stejně jako já, a tak jsem mu věnovala ještě jeden polibek. Ale nic to sním neudělalo. Ucítila jsem bolest, ale ta nepramenila ze zranění, ale sídlila někde hluboko v mém srdci. Povzdechla jsem si a chtěla se od něho odtáhnout a dát mu tak prostor, aby udělal to, co je stejně už nevyhnutelné.

Jenže v momentě, kdy už jsem se od něj na pár milimetrů vzdálila, povolil tlak svého meče a znovu spojil naše rty do polibku, při kterém mě vzápětí povalil a tvrdě mě zády zabořil do písku. Ovinula jsem ruce kolem jeho ramen a nechala se unášet na vlně sladkých polibků, které jsme si navzájem věnovali, a které čím dál víc nabírali na intenzitě přesně jako v tom snu, až jsem měla pocit, že se čím dál víc boříme do písku. 

Ale po chvíli jsem zjistila, že to není jenom pocit. A pak se zem zatřásla. To nás donutilo se od sebe odtrhnout a já jsem se s dalším otřesem zabořila ještě více.

"Bene ...?" 

Ale to už jsme se oba dva propadli do temné hlubiny.