Spoutáni sílou : Reylo

Blízko smrti

"Rey, slyšíš mě ...?" 

Zněl mi v hlavě povědomě známý ženský hlas. Donutila jsem se pomalu otevřít oči. Bylo to, jako bych snad prospala staletí, než se moje oči konečně zorientovali a zaostřili na ženu klečící u mě.

"Leio?" Vyjekla jsem udiveně.

Zvedla jsem se na lokty a rozhlédla se kolem. Ležela jsem na podlaze v nějaké temné cele, kde bylo spoustu známých tváří. Stočila jsem svůj pohled zpět na Leiu, která se na mě pořád usmívala. Opatrně jsem si sedla. Motala se mi hlava. Musel použít hodně síly. Takhle sem se nemotala ani tenkrát, když mě zajal poprvé. Leia si zřejmě všimla, že ještě nejsem tak úplně fit, a tak mě raději podepřela kolem pasu.

"Jak jsem se sem dostala?" Vznesla jsem otázku.

"Přinesli tě dva stormtroopeři. Ale jenom tebe. Ostatním se podařilo vyváznout?" Chvilku jsem vstřebávala její otázku, než mi to došlo.

"Ne, ... já jsem byla sama. Nesháněla jsem s Poem ostatní. Byla jsem na Jakku, potřebovala jsem si, ... vyčistit hlavu." Dodala jsem na konec.

"Chápu, má drahá. Bylo toho v poslední době hodně. A obzvlášť na tebe. Čekala jsem, že po tom tvém střetu s Benem," ... a dala si záležet, aby to oslovení nikdo z blízkých přítomných neslyšel," ... si třeba budeš chtít popovídat." 

Trochu jsem se zastyděla, protože jsem s Leiou od té první invaze vlastně nemluvila, a to jsme si spolu povídaly docela často. 

"Omlouvám se. Nějak na to nebyl čas, a pak ten jejich druhý útok, ..." Chrlila jsem ze sebe omluvné věty, ale Leia mě hned zarazila.

"To je v pořádku. Jen doufám, že ti cesta zpátky na Jakku pomohla." Dodala.

" Já, ..." Začala jsem a můj hlas v hlavě dokonal zbytek.

Ne, ... 

Hlavou mi prolétly všechny události z Jakku a zmocnila se mě úzkost. Najednou jakoby mi až teď doopravdy došlo, co jsem to vlastně dopustila.

Mohla jsem ho poslat pryč ... 

Neposlala ... 

Prosil mě o to ... 

Jako kdyby věděl, jak to skončí ...

Pocítila jsem Lein pevnější stisk. Někdy jsem zapomínala, že taky trochu ovládá sílu, a tak cítila moji úzkost. Zadívala jsem se jí do očí. Až teď jsem si uvědomila, že jsou stejné jako ty Benovi.

Tohle mi vážně nepomáhá ...

" ... Něco jsem udělala, ..." udělali " a vím, že na jednu stranu je to špatně. Strašně špatně, ale na tu druhou, ..." 

Není ...

"Některé věci se prostě mají stát. Ať jsou dobré nebo špatné. Všechno, co děláš utváří tvůj charakter a špatná rozhodnutí obzvlášť."

Musela jsem se znovu, jako už tolikrát pozastavit nad její moudrostí. I v beznadějné situaci, vždy dokázala najít světlé místo. Něco, co změnilo úplně celý pohled na věc. Ale nebyla jsem si jistá, zda je to i tento případ.

Kdybys věděla ...

Trochu se mi ulevilo, že jsme s Benem hned nebojovali, ale to že mě omráčil a vzal sem, ale taky o něčem svědčí. A to, že jsem měla pravdu.

Nezměnilo se nic ...

Mýlila jsem se ...

Nic to pro něj neznamená ...

Jsem jen další bod na jeho seznamu  "vezmu si, co si zamanu" ...

Sevřela se mi hruď, když mi hlavou kroužila ta poslední myšlenka. Bolelo to. Hodně. Ale někde hluboko v srdci, jsem pořád doufala, že tomu tak není. Protože jsem nemohla zapomenout. Ale moje myšlenky byly přerušeny ruchem, který k nám doléhal. Blížila se k nám jednotka vojáků. Byli trochu jiný, než běžní pěšáci Prvního řádu. 

"To je jednotka generála Huxe." Zběžně vysvětlil ten nejblíže mřížím. Ale to už se před celou objevil onen zrzek s vítězným úsměvem na tváři a to nevěštilo nic dobrého.

"Zdá se, že váš čas konečně nadešel generálko." Smál se Leie do obličeje. Poté pokynul, mříže se otevřeli a vojáci nás jeden po druhém vytahovali z cely a nasazovali nám pouta. S Leiou jsme se na sebe podívaly a obě jsme měli v očích tu samou myšlenku.

 Poe, ... to nestihne

Pomalu nás v zástupu vedli do nějaké haly. Byla hodně podobná té co měl Snoke, ale byla daleko větší a laděná spíše do černé. Jednoho po druhém nás srazili na kolena a my jsem teď klečeli vedle sebe. Já s Leiou jsem byly na konci. 

Poté se dveře otevřeli a v nich vedli ještě jednoho člověka. Srazili ho na kolena vedle mě. Měl na sobě jejich uniformu. Poznala jsem ho. Kapitán Mono.

"Můžeme začít?" Vznesl Hux otázku někam před nás a já jsem tím směrem zvedla zrak. 

Jeho otázka patřila Benovi, který seděl v přítmí. Proto jsem si ho hned nevšimla. Ale jakoby vůbec nezaregistroval Huxův dotaz. Viděla jsem mu na očích, že je myšlenkami jinde. I vnitřně jsem to cítila. Vůbec nás nevnímal. Ani když Hux vznesl svou otázku ještě jednou.

Když se ani tak nic nestalo, Hux se otočil na nás a úlisným úšklebkem pokynul na někoho na konci řady. Trhla jsem sebou při výkřiku, kdy se první v řadě sesunul z kleku a mrtvolně teď ležel na podlaze. Z pod jeho těla se začala řinout krev. 

Voják, který rozkaz vykonal se posunul k dalšímu. Druhý se sesunul na podlahu. Otočila jsem pohled znovu před sebe. 

Bene, ? ...

Nevnímal nás. Zadívala jsem se na Leiu, která tak jako já sledovala svého syna a v očích se jí zračila bolest. Když už ale na zemi s výkřikem přistál už asi pátý, znovu jsem se na něj otočila a spojila se s jeho myslí.

"Bene, ..."

"I teď, ... potom všem ...?"

Škubl sebou, jako bych ho vytrhla ze sna a naše pohledy se střetli. Ten jeho se pak stočil napravo ode mne, kde klečela jeho matka, ke které se již nebezpečně blížilo nevyhnutelné.

Pak mi prolétla hlavou moje poslední myšlenka z vězení a zabolelo mě u srdce.

Opravdu jsem jenom bod na seznamu ...

"Dost!" Zazněl sálem jeho hlas a mě se na okamžik ulevilo a zároveň se mi rozbušilo srdce, když jsem si uvědomila, že mu to možná jedno ... není.