Otevřená mysl

716 38 4
                                    

Do svého pokoje ...

Dívala jsem se, jak odchází chodbou a v hlavě se mi pořád dokola promítala ta jeho slova. A poté, když na rohu odbočil doleva, dala mi ta slova smysl.

No ovšem ...

Z dálky bylo slyšet, jak otevřel dveře do nepoužívané místnosti. Jakmile se rozeznělo ticho, soustředila jsem se na zbytek, který se mnou v místnosti zůstal. Mračila jsem se na Poea a nedokázala pochopit, proč mi nic neřekl.

"Promiň, nebyl jsem si jist jestli bys mu jinak dovolila nastoupit." Snažil se situaci zlehčit, ale mě to polehčující nepřišlo.

"Samozřejmě, že bych ho nenechala nastoupit. A nedokážu pochopit, že po tom co nás zachránil ho nechá Leia ... , kterou z těch možností se chystá Leia a nebo spíš zbytek velení udělat?" Dožadovala jsem se, ale jeho mlčení znamenalo jen jednu odpověď.

"Tohle není správné." Zašeptala jsem.

"Ale Rey on by přece udělal to samé a nebo snad nechtěl vás před malou chvílí sám popravit ? Tak se ho nesnaž bránit. Dostane, co si zaslouží. A my proto uděláme cokoliv! " Vložil se do rozhovoru Finn a já jsem se na něj jen nechápavě podívala.

"Ano, chtěl nás popravit, ale jestli ti to náhodou nedošlo, tak to že tu teď stojím dokazuje, že to neudělal. A jak my? To jste to jako všichni věděli?!" Uhodila jsem na ně jakmile mi to došlo a opět nemuseli odpovídat, bylo jim to vidět na očích. Teda až na ty Roseiny. U ní jsem měla pocit, že snad souhlasí se mnou.

Ztěžka jsem dosedla na sedačku u hracího stolku. Na jednu stranu jsem to chápala, ale na tu druhou jsem nemohla uvěřit, že je to Leia nechá udělat.

"Vám nepřijde divné, že nám jen tak dal svůj meč a prostě si odešel?" Přerušila to ticho Rose a vysloužila si naše nechápavé pohledy.

"Dobrovolně jsem nakráčí. I když věděl, co na něj chystáme a nechá se jen tak v poklidu zajmout? A mezi námi věřím, že kdyby chtěl dokázal by nás všechny zabít během pár minut i bez svého meče a možná i síly." Pokračovala Rose.

"Je mi jedno, co se mu honí hlavou a je mi fuk, proč dělá to, co dělá!" Odpověděl jí Finn.

Zvedla jsem se. Potřeboval jsem být sama, abych si to všechno srovnala v hlavě a odešla jsem k sobě do pokoje. Vyčerpaně jsem sebou hodila na postel. Dnešek byl opravdu náročný. Nejdřív se probudím ve vězení, pak mě a Leiu zachrání takřka ze spárů smrti a teď tohle, ale Roseina slova mě donutila přemýšlet.

Měla pravdu. Opravdu nedávalo smysl to, co dělal. Kylo Ren, kterého jsem znala by se tahle lehce nevzdal. Takže byla otázka proč. Je to snad nějaká jeho taktika, jak se dostat k Odboji, a tak nás zničit úplně? Má tohle všechno promyšlené? Dávalo by to smysl.

Ano dávalo ...

Zase jsem se v něm mýlila? ... 

Že by mě dokázal takhle obelhat? ... 

Musím to zjistit ...

Nevěřím, že to tak je ...

A tak jsem dostala jeden šílený nápad. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Cítila jsem ho v lodi, ale to jsem nechtěla. Chtěla jsem se s ním spojit. Bylo mi jasné, že pokud bych k němu chtěla jít, zadrželi by mě a nějak jsem měla pocit, že takhle se mnou bude mluvit spíš. Pocítila jsem příval síly a zaradovala jsem se. Otevřela jsem oči. Ležel vedle mě a díval se do stropu.

"Vážně? I tady?" Pronesl bez jakékoliv známky emoce.

"Znáš lepší způsob, jak si promluvit?" Řekla jsem a sledovala překvapený výraz v jeho tváři, když ke mě stočil pohled.

"To ty?..." Hned se ale vrátil zpět ten jeho lhostejný, když se znovu zadíval na strop a pokračoval." ... Co chceš?"

"Chci vědět, proč tohle děláš." Nevypadal, že by se mu chtělo o tom mluvit, ale já jsem byla pevně rozhodnutá to z něj dostat.

"Tohle se ti nepodobá." 

"Jak můžeš vědět, co se mi podobá a co ne?" Pousmál se.

"Protože jsem tě poznala i z jiné stránky, než jen z té temné. Vím, ..." znovu se ke mě otočil,"... jaký dokážeš být." Neodpověděl, ale došlo mi, že jsem uhodila na správné místo, a tak jsem pokračovala.

"Je to snad nějaký plán, jak se dostat k Odboji, abys nás mohl zničit? ..."

"Ne, není." 

Chrlila jsem na něj jednu otázku za druhou a snažila se za každou zachytit nějaký tok emocí nebo čehokoliv, čeho bych se mohla chytnout.

"Tak proč? A jak dokážeš být tak klidný, když víš co tě čeká. Nechápu to." Povzdechla jsem si. To ho zřejmě probudilo, protože se na mě upřeně zadíval a pak promluvil.

"Vážně to chceš vědět?" Přikývla jsem.

Najednou jsem pocítila, jak se mi otevírá. Pustil mě k sobě do hlavy. Cítila jsem všechny jeho emoce a pocity. A bez toho, aby otevřel pusu se mi hlavou rozezněl jeho hlas.

"Proč jsem klidný? Protože vím v hlouby duše, že si to zasloužím. Tohle je moje cena za to všechno, co jsem udělal a je to tak správně. A neptej se, jak jsem k tomu došel. Sám to nevím. Vím jen, že se se mnou něco děje, ..."

Skoro jsem ani nedýchala, jen si v hlavě pořád dokola opakovala jeho slova. On nevěděl, co se s ním děje, ale já ano. Ještě si to neuvědomil, ale já jsem to díky jeho mysli cítila. Už tenkrát v té jeskyni jsem věděla, že se něco změnilo. A teď, když jsem pochopila, co to přesně je, to dokonale dávalo smysl. Tímhle se všechno měnilo a já jsem musela přemluvit Leiu, aby zabránila tomu co se má stát.

Viděla jsem v jeho hlavě vzpomínky na všechno, co se mezi námi stalo. Jeho halucinaci a náš společný sen. Věděl, že to vidím, a tak než jsem stihla cokoliv říct, pokračoval.

"... Neměla jsi pravdu. Nejsi jenom další věc na seznamu. Znamenáš pro mě mnohem víc. Zradil jsem První řád. Zahodil jsem všechno, v co jsem věřil a za co jsem bojoval. Kvůli tobě. Tím, že jsem tě zachránil jsem vyměnil svůj život za ten tvůj ... protože tě miluji ... "

Neubránila jsem se slze, která mi nyní stékala po tváři a bez toho, aniž bych přemýšlela nad tím, jak zná moje myšlenky, jsem se k němu naklonila a políbila ho. Přerušila jsem tak tok myšlenek, které ke mě chtěl zřejmě ještě vyslat, protože si mě přitáhl k sobě. V ten moment se síla změnila.

Spoutáni sílou : ReyloWhere stories live. Discover now