Sněžné bouře || Hra o trůny

35. kapitola: Železo z ledu

Joser na Tyshu pohlédl dolů. Byl velmi vysoký, leč tak si ho pamatovala i z dětství. Vždy byl ten, který se vyhoupl na tu vyšší větev železostromu. „Poslal nás sem, abychom nalezli Severní háj." Jeho špinavě modré oči blýskly ve stejnou chvíli, kdy se jí v očích rozežhnuly plamínky.

„Severní háj," opakovala, aniž by si všimla, že náhle šeptá. „Josere, víš, kde leží?"

Joserovi se na rtech objevil malý šibalský úsměv, když sledoval její žádostivost v očích, zelenohnědých, stejných jako Vlčí les. „Proto tu jsi." Nebyla to otázka. Úsměv mu rozehrával na rtech více a více, jal se vyslovit to jméno, jež nebylo její. „Tysha Targaryen. Možná poslední ze svého rodu, stejně jako je Ledový drak." Jeho hlas se jí přestával líbit. Mluvil tajuplně jako ta nejtemnější noc a to ji přinutilo, neskákat mu do řeči, poté co vyslovil jméno Targaryen.

Tysha se nakonec po jeho slovech a krátké, nepříjemné odmlce, nechápavě zamračila. „Viděl jsi Ledového draka? Víš, kde je?"

„Ledového draka může najít jen jiná dračí krev." Hlas měl nakřáplý možná chladem, ale Tyshe přišlo, že to dělá naschvál, poté co na ni prozíravě mrkl jedním okem. Snad před ní dělal klukoviny, jako tomu bývalo na Ironrathu, jenže dříve ještě netušil, zda je vůbec Tysha dívka. Chtěla mu říct, že ona je jen ubohé dračí sémě, žádná dračí krev, žádný drak, leč Joser bez váhání pokračoval. „Jediné, co vím," jeho hluboký hlas šeptem zaduněl jako válečné bubny „je, kudy se vydat za Severním hájem. Leží pod jeho okem. Pod okem Ledového draka."

Tysha jeho slova pochopila až toho večera, kdy na západě zůstal po slunci už jen plamenně oranžový vyhasínající pruh a hvězdy nad jejich hlavami zaujímaly svá postavení v čele s dorůstajícím měsícem. Tehdy poprvé spatřila souhvězdí Ledového draka. Tysha se nikdy o hvězdářství nezajímala, přišlo jí nudné. Hvězdy byly, jsou a budou. Ovšem nyní byla plna úžasu. Tak tedy já měla celý svůj život Ledového draka nad hlavou, hvězdy, které mi šeptaly, ať jdu na sever, ale já je neslyšela.

Dostala čestné místo u Joserova ohně. Některým mužům, kteří Josera následovali se to nelíbilo. A nelíbilo se jim to o to méně, když Tysha dostala kus zaječího masa, které jeden z nich ten den ulovil, a k tomu horké kyselé pivo pro zahřátí. Bylo odporné, ale teplo v jejím krku a žaludku bylo v tu chvíli přednější.

Nelíbilo se to ani Ygritte, zrzavé Divoké, jež toho rána zajala ji a Jona Sněha, ale zdálo se, že si s tím Joser neláme hlavu. Jsem svobodný člověk, říkal, můžu u svého ohně usadit kohokoliv chci.

Tysha na něj naléhala, aby k ohni směla přivést i Jona Sněha, leč o tom Joser už nechtěl ani slyšet.

„On je vrána, patří k černým stejně jako ten vedle něho." Najednou se mračil stejně jako znala jeho otce se mračívat. Tysha si splétala vlasy, aby je následně mohla opět skrýt před zraky ostatních snad již pouze ze zvyku. „Oni jsou naši nepřátelé, Tysho šátečku."

Další vzpomínka udeřila Tyshynu mysl, když vyslovil tu přezdívku. Říkával jí tak se sestrou, neboť on ani ona neznali její pravé příjmení. Vlastně ani o jejím křestním jménu si nikdy nebyli tak úplně jistí. Jsi Tysh? Máme na tebe volat Tyshi? Nebo si holka? ptávala se jí Elsera. Když jí na tyto otázky odpovídala Tysha pokaždé, já nevím, začal jí říkat Joser šáteček kvůli tomu šátku, který v jejich přítomnosti nikdy nesundávala z hlavy.

„Jsem Tysha," zamračení mu vzdorovitě oplatila. „Mé jméno mi dala má matka ve světle Sedmi. Je to přesmyčka rodu mého otce, sera Bonifera Hastyho. Narodila jsem se v Bouřném konci, proto jsem Bouře. Už nikdy mi neříkej Tysho šátečku," řekla a přes hlavu si přehodila kápi svého medvědího svrchníku, aby tak skryla i ten šátek. Byl temně modrý a v jednom růžku měl vyšitý znak rodu Forresterů. To na Ironrathu ten šátek dostala dárkem od místní švadleny. Bývala to měkká a hebká látka, jež krásně chránila uši před větrem. Nyní to už byl jen opraný a i ušpiněný hadr s vybledlou barvou a stále stejným znakem košatého stromu, v jehož kmeni byl jasně vidět dlouhý meč.