Za moji kolej

Jednatřicátá kapitola - Předvečer bitvy

Po úsvitu se daly věci do pohybu. Snape, Harry, Draco, Ron a Hermiona snídali a plánovali, jak získat poslední dva viteály a jak je všechny zničit; medailon Salazara Zmijozela a pohár Helgy z Mrzimoru již měli. Nejenže měli plno starostí s viteály, ale ani Blaise a Ginny jim neodpovídali na jejich sovy. Už po včerejším příjezdu jim je poslali, ale oni stále nic. 

Jejich úkol byl jeden z nejdůležitějším, spojit se s Řádem, ať je připraven přemístit se do Bradavic poté, co se tam oni dostanou a znovu je převezmou. Jenže kde ti dva vězí?

Rudovláska sice se svým kamáradem zařídila vše, co měla, zkontaktovala rodiče a Řád...jenže na to, aby odpověděla na sovu svých přátel, byla příliš zaměstnána. Zaměstnána Blaisem Zabinim.

,,Je ti jasné, že kvůli tobě Harryho neopustím?" zašeptala Ginevra Weasleyová. Blaise, jemuž tato slova byla mířena, ležel se spokojeným výrazem na tváři a nevypadal, že by ho tohle vyvedlo z míry. Bylo mu to jasné. 

Odkryl nebelvírce jeden zrzavý pramen a dal jí jej za ucho, nahnul se nad ni a políbil ji. Ucítil, jak se pod ním zachvěla a hned jí naskočila husí kůže. ,,Beru na vědomí. Ale jen se zamysli, jsi chytrá čarodějka, dokáže s tebou Potter dělat to, co já?" přiblížil se k jejímu uchu, až se svými plnými rty o něj otřel. ,,Cítíš díky němu tohle? Chvěješ se jen z jeho hlasu a doteků?"

Ginny zčervenala. Ten zpropadený Zabini měl pravdu. Ne, s Harrym tohle necítila. Sice ho milovala nade vše, měla ho ráda dokonce více než sebe, což nebylo lidské ani zdravé, jenže tohle s ním nikdy nezažívala; nedostával ji do kolen jeho pohled; dech; či dokonce úsměv.

,,Tak vidíš," uchechtl se Blaise a políbil ji znovu. Leželi na posteli v Doupěti, které bylo momentálně prázdné. Ginny se pod návalem slasti prohnula a vyšla Blaisovým polibkům vstříc. Ucítila jeho studenou ruku na lemu svých kalhot, ale nezarazila jej.

...

S odbitím šesté hodiny večerní bylo vše domluveno a zorganizováno. Společně jen seděli u stolu, popíjeli máslový ležák a přemýšleli nad tím, jak moc se jejich životy v posledních měsících změnily. Ano, život Harryho Pottera, nebo po jeho boku, nikdy nebyl jednoduchý, ve většině případů šlo o hromadnou sebevraždu na horské dráze - nikdy nebylo jasné, co se stane a kdy. 

A proto když se otevřel obraz Ariany, Brumbálovy sestry, a z něj vyšel Neville Longbottom, to už nikoho nepřekvapilo. Po společném obejmutí a prohození pár slov se vydali na cestu tajnou chodbou do Bradavic. 

,,Pansy s Lenkou se už na vás těší, bylo to pro nás dost těžké po tom, co Brumbál..." řekl Neville, jak procházeli studenou a temnou chodbou. ,,Bradavice se změnily."

Otevřel něco, co vypadalo jako další obraz,  a vstoupil do další místnosti, kterou se zdála být Komnata nejvyšší potřeby obývaná studenty všech kolejí a ročníků. Studentů, kteří se rozhodli postavit Lordu Voldemortovi tak, jako nově příchozí. 

,,HARRY!"

,,To je Harry Potter!"

,,Záchrana přišla!"

...

Zatímco v Bradavicích se s příchodem Harryho Pottera a jeho přátel zdálo vše vyřešeno a zachráněno, Carol a Emily to necítily stejně. Plán, jak dostat Harryho do Bradavic, měl jednu chybu; nepočítali s tím, že by se samotný Pán Zla mohl nějakým způsobem dozvědět o jejich nově příchozích, a nejde o Draca a Severuse. 

Sklep, ve kterém byly obě dívky uvězněny, se zdál útulnější než pokoje, ve kterých byly po jejich dobu pobytu v Rusku ubytovány. Měli svázané ruce, a jejich těla byla svázána řetězy. Přeci jen to nebyly normální čarodějky, nýbrž nebezpečná stvoření.

Obrovské železné dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký blondýn s dlouhými vlasy. Carol s Emily se dovtípily, o koho jde. 

Muž vytáhl ze své vycházkové hole hůlku a jednoduchým kouzlem dívky přenesl k sobě. ,,Pán si žádá vaši přítomnost," řekl a arogantně přitom pokrčil nos. Všichni Malfoyové jsou stejní. 

Lucius Malfoy, muž, který se zdál, že nechová žádné city, dopravil Emily a Carol do hlavní místnosti Malfoy Manoru, kde se také nacházel Pán Zla, jenž na ně už dávno čekal. 

Emily se otřásla, nejen že měla strach, protože přeci jen stála před nejhrozivějším černokněžníkem její doby, ale také proto, že jí tato situace připomínala Rusko a dobu, kdy byla ještě zavřená v laboratoři. 

,,Vítám vás," Voldemortův hlas zněl spíše jako syčení hada než jako slova člověka, ,,vím, jakými schopnostmi oplýváte. Maledikt a obskuriál...tyto schopnosti se v kouzelnickém světě neobjevily po desetiletí. A hlavně ty, Emily, jako obskuriál ses dožila úctyhodného věku. Dám vám oběma jednu nabídku..."

Carol to už nedokázala vydržet a vykřikla: ,,Nikdy s tebou žádnou dohodu neuzavřeme. To radši zemřeme!"

Pán Zla se ke Carol přemístil tak rychle, až za ním jeho plášť černý jako jeho vlastní duše vlál ve větru. ,,Moc dobře znám průběh tvé choroby, Carol. Až moc dobře." Kolem Voldemorta se proplazila Nagini a zlostně zasyčela. 

Carol na ni pohlédla. To nemůže být... ,,Ano," promluvil znova, když uviděl její zmatený výraz, ,,Nagini také kdysi bývala člověkem, jenže ona choroba, kterou máte, vás nakonec promění na hada, vlastně na jakékoliv zvíře, navždy. A určitě víš, co to znamená, když se měníš ve stejné zvíře, tedy v hada."

Carol nemohla uvěřit svým uším. A zdálo se, že ani Emily. Věděli, že onen had, tedy Nagini, je jen další viteál, ale to, co se právě dozvěděly, je srazilo do kolen.

,,Takže mi pomůžete, že ano?"