Za moji kolej

Třicátá kapitola - Dvě těla, jedna duše

Jen co se rozezněly sirény oznamující, že se někdo do Prasinek přemístil, se skupinka rozběhla všemi směry. Ukryli se pod stoly, kde hlídkovala jen hrst smrtijedů a jiných společníků Pána Zla.

Nevylezli do té doby, než když se někde v blízkosti ozvalo další prásk a přemístil se zde i zbytek, no spíše jenom Carol a Emily. Byla to součást jejich plánu, dívky, jakožto bytosti se zvláštními schopnostmi, měly odvést pozornost stoupenců, aby se Harry, Ron, Hermiona, Draco a Snape dostali jejich tajné zbrani - Aberforthu Brumbálovi. Ten je měl dostat do Bradavic, o všem nikdo z nich neměl ani tušení jak. 

Draco a Hermiona vyběhli spolu, ruku v ruce, snažíce co nejrychleji zmizet  v starém dřevěném domku u brány Prasinek. Zabušili na obrovské dveře a v tne moment jim otevřel Brumbál. Rychle vklouzli dovnitř, schoulili se na pohovku a oddechovali. Draco držel Hermionu v náručí, myšlenky, které mu poletovaly hlavou, byly horší než kdy jindy. Při představě, že by se Grangerové něco stalo...Přivinul ji k sobě ještě více a políbil ji na čelo. Jak on tu malou otravnou nebelvírku miloval. Miloval na ní úplně všechno; její neustálé tlachání; způsob, jakým ho komandovala a opravovala; její smysl pro humor a neskonalou lásku ke knihám...a jemu. 

,,Jste všichni v pořádku?" zeptal se udýchaně Snape, když společně s Ronem a Harrym dorazili k Aberforthovi. ,,Věděli, že přijdeme. Ale jak to?" 

,,Nikdo o našem plánu nevěděl, kromě nás a Řádu. Jedině.." Hermiona hned pochopila, na co Harry naráží, vysmekla se Malfoyovi z objetí a útočně pronesla: ,,Ne! Já Emily věřím. Nikdy by nic neřekla, vím to." 

Draco se také postavil a chytl Hermionu chlácholivě za ruku. ,,Hermiono..."

,,Ne! Já vám říkám, že Emily by to neudělala. Prošla si mnoha nehezkými věcmi a silně pochybuju, že by nás takhle zradila po tom všem, co jsme pro ni udě.."

Aberforth a Snape je nečinně přihlíželi, jak se tady hádají. Tušili, že by do toho měli aspoň zasáhnout. ,,Ehm, mláděži," začal opatrně Brumbálův bratr, ,,myslím, že to nikdo neprozradil. On jen vytušil, že se tady chystáte, a proto sem před několika týdny poslal hlídkovat smrtijedy, mozkomory a jinou havěť. A musím vám také něco říct...neposlal je sem jen s cílem zabít Pottera a vás ostatní. Ví už dokonce i o vaší posile...a nemluvím teď o mladém Malfoyovi a tady profesorovi."

Všichni zalapali po dechu. Nemohli tomu uvěřit, jak se Pán Zla mohl dozvědět o Emily a Carol? Vždyť to bylo nemožné, nikdo jiný s nimi nebyl a nevěděl o tom. 

Posadili se ke stolu, přijali nabízené jídlo a diskutovali o všem; plánu; viteálech; možnosti, že je někdo v Rusku sledoval...

Když se blížila pozdní večerní hodina, rozdělili si pokoje. Hermiona, ke svému velkému udivení, spala v pokoji se svým přítelem, Dracem Malfoyem. Jak absurdní to bylo?

Než se Hermiona vzpamatovala z toho všeho, Draco už ležel v posteli přikrytý peřinou. Na jeho obličeji pohrával laškovný výraz, jako by se nic během posledních hodin nestalo. Jako by před chvíli nevběhli do náruče Voldemortovým stoupencům. 

Hermioniny tváře nabraly červenější odstín než jaký mají závěsy v nebelvírských ložnicích. Jak jí jen chyběly Bradavice se vším všudy. Hlavně obrovská knihovna, vůně svazků a pegamenů...A taky její přátelé. Neuvědomovala si, co měla, dokud bez jakéhokoliv rozloučení odjela na svou misi na východ. 

,,Nad čím přemýšlíš?" promluvil blondýn, který ji nějakým způsobem stáhl k němu do postele. Hermiona neodpověděla, jen se přihlouple usmála a políbila jej. V tom Draco udělal něco, co nečekal. Převalil se na ní, takže měl nad ní veškerou kontrolu. Políbil ji na zpět a jejich jazyky se propletly. Hermiona zabořila své ruce do jeho vlasů a jemně zatahala, čímž způsobila, že Draco mezi polibky několikrát zavzdychal. To Hermionu úplně nastartovalo. Rozpustila si vlasy, svlékla ze sebe i z Draca triko a své prsty pozastavila nad lemem kalhot. Podívala se na něj s vášní a chtíčem v očích. Malfoy ani nemusel odpovídat, znovu ji políbil a rozepnul podprsenku, sundal jí kalhoty i se spodním prádlem a znovu ji něžně políbil na ústa, poté na krk, a tak postupoval stále níž a níž. 

A tak se stalo, že den před největší bitvou kouzelnické historie, splynula dvě těla v jedno, zmijozel a nebelvír, každý bojujíc za svou kolej, každý tak odlišný a přitom úplně stejný.

Slova autora:

Omlouvám se, za menší přestávku, ale jak všichni určitě víte, konala se přijímací řízení na střední školy, kterých jsem se účastnila. Doufám, že to čekání stálo za to, věci se daly konečně do pohybu, takže teď už to půjde rychle.

Děkuji za podporu, votes, přečtení a hlavně trpělivost a pochopení. <33 

-A