Problem at the Other Side

Druhý díl

Byla bych moc moc moc moc ráda, kdybyste mi dolů do komentářů napsali, co si o mé story myslíte :) Hrozně mě zajímá váš názor, vaše kritika a doufám, že se tam najde i nějaká pochvala :) Protože čtenáři posouvají autory dál, dávají jim sílu pokračovat :)

Na obrázku je Jason Hawkins

Catherine

,

,Cathy Cat, proč mám pocit, že tě oblékala maminka?" zašvitořila protivně Emma a já jako obvykle neměla co říct. Snažila jsem se vycouvat, ale Lucy, Emmina pravá ruka, se postavila přímo za mě, aby mi zamezila v útěku. Do háje. Jsem v pasti.

Provrtala jsem Emmu pohledem, ale jinak jsem nic neříkala. Vím, že na tohle popichování je nejlepší nic neříkat, jen navazovat oční kontakt. Teda alespoň si myslím, že to je nejlepší.

Emma tam přede mnou postávala, v očích měla vítězoslavný pohled, ale taky bylo vidět, že je malinko nejistá. Zřejmě nechápala, proč se nerozčiluju, nepláču, nebo tak nějak. Já jsem se na ni prostě jenom dívala, úplně klidně a bez emocí, i když uvnitř mě to vřelo.

,,Cathy Cat," ozvala se znova Emma, ale teď ztratila veškerou svou jistotu. Přešlapovala z nohy na nohu a já se už začínala cítit líp. Na Emmě bylo vidět, že hledá, co by řekla, ale netuší, jak mě naštvat. Chudince Emmě dochází nápady.

,,Em," ozvala se tiše Lucy za mými zády. Triumfálně jsem se pousmála a protlačila se kolem Emmy a jejích následovnic. Prosím, ať mě nechají, prosím, ať mě nechají, prosím, ať mě nechají, říkala jsem si a rázně kráčela dopředu. Prosím prosím prosím.

Kolem mě proletěla dlažební kostka a trefila nějakého studenta do batohu. Zrychlila jsem a zamíchala se mezi ostatní, abych nebyla v dosahu. Dlažební kostkou do hlavy jsem opravdu dostat nepotřebovala.

Vřítila jsem se do chodby a proplétala se mezi studenty. Kabelku jsem si držela přitisknutou k hrudi a neustále se otáčela, abych se přesvědčila, že za mnou opravdu nic neletí. Naštěstí jsem Emmu, Lucy, ani ostatní její následovnice nikde neviděla, takže to znamenalo dočasný bezpečí.

Ucítila jsem něco měkkého. Ach bože. Narazila jsem do někoho podruhé za deset minut. Bravo, Catherine, bravo.

,,Dávej pozor, mrtvolko," řekl ten někdo povýšenecky a já okamžitě poznala o koho se jedná.

Hank Mason. HANK MASON?!?!?!?!

,,Promiň, Hanku," pípla jsem, ale on si mě už nevšímal. Začal se o něčem bavit se svým parťákem Jasonem, který kráčel hned vedle něj. Byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že jsem zapomněla na to svoje malé vítězství nad Emmou Allanovou a její partou. Hank Mason. Hank Mason na mě promluvil.

Opřela jsem se rukou o skříňku, abych vůbec popadla dech.

Hank Mason byl vysoký, tmavovlasý a ukrutně nádherný snob, před kterým by každá holka padla na kolena - včetně mě. Není nijaké tajemství, že se mi líbí. Hodně líbí. Ale bohužel taky není tajemství, že pan Mason chodí s jistou slečnou Allanovou, která se ho drží jako klíště. Potvora.

Moje první hodina byla biologie právě s Hankem Masonem. Bohužel, protože jsem přišla do školy až na pololetí, všechna dobrá místa byla zabraná, tak jsem si sedla do první lavice u okna. A i s pitomým místem jsem schytala pitomou nálepku "šprtí outsider". Takže možná proto mě nikdo nemá rád.

Každopádně, Hank sedí s Jasonem v poslední lavici uprostřed. Pokaždé, když jsme spolu měli hodinu, jsem si skoro vykroutila krk, abych na něj viděla. Byl nádherný. A hlavně namyšlený.
   ,,Jasone, máš cíga?" zeptal se ho ležérně Hank a vyložil si nohy na lavici. Jason zavrtěl hlavou a pousmál se.
   ,,Nevadí. Po škole zajdem do ochodu a nějaký seženem." Jenže to už se ve třídě objevila Lucy v závěsu za Emmou.
  ,,Tady je moje holka!" křikl Hank, když Emma došla až k němu. Postřehla jsem, že mě Lucy skenuje pohledem,tak jsem se raději otočila. Slyšela jsem Hankův hlasitý smích a Emmin nadšený hlásek. Budu upřímná - štvalo mě to. Hrozně mě to štvalo, že mám ráda kluka,který mě rád nikdy mít nebude. Který si mě dodnes ani nevšiml a pravděpodobně ani neví, že existuju. Nebo možná ví. Od Emmy. To není zrovna reputace, kterou bych potřebovala.
   Do třídy vešla naše učitelka na biologii. Je stará a zapšklá, hotová potvora. Ale já ji nevadím, což by se ovšem nedalo říct o Emmě. Pohlédla jsem za sebe. Emma, Hank, Jason i Lucy už seděli na místech, ale s úplným pohrdáním vůči učiteli. Emma s Lucy se o něčem vzrušeně bavily, Hank měl stále nohy na lavici a ruce za hlavou a Jason se ležérně usmíval a měřil si své spolužáky z bezpečí poslední lavice. Pak se jeho oči zastavily na mě. Nevypadal znechuceně, tak, jak se na mě většinou dívají Emma s Lucy, jeho pohled byl spíš... Zvědavý. Až mě zamrazilo.