Problem at the Other Side

Třináctý díl

Upozornění: Tahle část se mi psala tak trapně, že to ani víc nešlo. Pokud by byla nějak špatná, tak se omlouvám, ale já tyhle scény prostě psát neumím :D Nikdy jsem to psát nezkoušela.

Jinak, děkuji vám za všechny vaše voty, je jich sice jen pár, ale věřte mi, těší mě každý jeden ^^

Jason

Nastal prosinec a teplý vítr se proměnil na příjemně osvěžující. Slunce peklo pořád stejně. Nic se nezměnilo, až na to, že se ubohé stromky začaly prohýbat pod váhou vánočních ozdob a všichni lidé začali pokřikovat "Veselé Vánoce!" i když teprve ten prosinec začal.

A taky jsem měl měsíční výročí s Catherine, protože 2. listopadu jsem ležel v nemocnici a zíral na ni jako idiot, zatímco ona se tak úžasně smála.

"Ahoj," pozdravila mě, když přicházela k mému novému autu. Zamračila se.
"Už nemáš kabriolet," poznamenala, jako bych to sám nevěděl.
"Ahoj. Ne, nemám." Obešel jsem auto a nahnul se k ní, abych jí políbil. Její rty byly nádherně hebké a teplé, oproti studenému větru. Odtáhla se a usmála se na mě. Otevřel jsem jí dveře a mírně jsem hodil pohled k domu. Mihla se záclona. Vědoucně jsem se pousmál a nastoupil do auta.
"Tvoji rodiče se dívali," oznámil jsem jí a ona protočila panenky.
"To budou zase kecy."
Zasmál jsem se.
"Co je tohle za auto?" zajímala se.
"Zajímá tě, jaký auto má tvůj přítel čistě ze zájmu, nebo je v tom nějaký jinší osobnější důvod?" ušklíbl jsem se.
"Co si to o mně myslíš?" zamumlala naoko pobouřeně a rozesmála se. Její krásný smích byl nakažlivý a za chvíli jsme se smáli oba.
"Je to audi A6," řekl jsem jí smířlivě.

Ve škole to bylo stejné, jako každý jiný den od doby, co jsem se vrátil. Každá holka se na nás dívala, jako kdyby Kate byla ďábel a já anděl. Cítil jsem, že se Kate pod palbou nenávistných pohledů cití nesvá, tak jsem ji jako každý den objal kolem pasu a přitiskl si ji víc k sobě.

Na obědě jsme sedávali spolu s Lucy a Cassidy, které, zatímco jsem byl pryč, uveřejnily svůj vztah. Popravdě, byl to docela šok, ale neřešil jsem to. Lidé se na naši čtveřici dívali zdrženlivě, avšak stůl, kde seděli Hank s Emmou, se díval s mnohonásobným znechucením. Občas jsem se setkal s Hankovým pohledem, který byl zvláštně smířený, ale i s Emminým, která na mě hleděla s takovým odporem a nenávistí, že jsem se raději vždy podíval jinam.

"Kam jedeme?" zeptala se mě Kate, když jsem po škole vyjel na dálnici a jel na sever. Neodpověděl jsem, jen se sebevědomě usmál.
"Hele, únosy mladých holek nejsou zrovna fajn."
"Ale únosy mladých krásných holek jsou hrozně moc fajn."
Něco zamumlala, čemu jsem nerozuměl, ale nechal jsem to plavat.
Jeli jsme ještě asi půl hodiny dál na sever, až jsem zastavil na jednom opuštěném kopečku. Otevřel jsem jí dveře, vypadala ještě zmateněji, než předtím, a když vyšla, zamkl jsem auto. Položil jsem jí dlaň na kříže a vedl ji dál dopředu, až na vrch kopce.
"To je... Moře?" zašeptala užasle. "Nikdy jsem moře neviděla."
"Já vím," řekl jsem s úsměvem. "Ale let do Španělska by trval příliš dlouho." Smála se.
Kopec nebyl kopcem, ale útesem, na jehož vrchu byla dost velká travnatá plocha. Taky tu foukalo, ještě víc, než ne městě, ale mně to nevadilo a Kate nejspíš taky ne. Ale pro jistotu jsem si sundal svou koženou bundu a položil jí Kate na ramena. Usmála se na mě.
"A co ty?"
"Mám ještě košili," nadhodil jsem a vzal jí hlavu do dlaní, abych ji políbil. Usmála se mi proti rtům.

"Je to tu krásné, děkuju," šeptla a opřela se mi čelem do ramene. Objal jsem ji.
"Máme výročí, Katie. Měsíční," zašeptal jsem jí do vlasů.
Otočila hlavu a pohlédla k moři. I z téhle dálky byly vidět vlny, které se kolébaly jedna přes druhou. Bylo to opravdu krásné.
"Pojď," pobídl jsem ji a vzal ji za jednu z jejích drobných ruček. "Jdeme dolů."