Gif - Jason Hawkins

Další den jsem vstal rozmrzelý - moc jsem toho nenaspal. Bylo šest třicet. Moc brzo. Přesto jsem se posadil a unaveně si přejel rukou po obličeji. Skrz zatažené žaluzie na mém širokém okně prosvítalo nepříjemné ranní slunce a svítilo mi do očí. Přinutil jsem se vstát a převlíknout se do čistých věcí. Dal jsem si mobil na nabíječku a proti své vůli - musel jsrm se opravdu hodně přemáhat - jsem vytáhl žaluzie. Celý pokoj ozářila jasná oranžová barva vycházejícího slunce. Otočil jsem se zády k oknu. Paprsky dopadaly úplně všude a vypadalo to, jako kdyby někdo celou moji ložnici přetřel oranžovou barvou. Kdybych se před chvílí neprobudil a nebyl bych naštvaný, že nic nevidím, asi bych byl fascinovaný.

Pomalu jsem se vlekl do koupelny - nechápal jsem sám sebe, proč jsem se převlíkal, když jsem se šel osprchovat. Nabručeně jsem se svlékl a vstoupil do sprchy. Pustil jsem vodu. Ledové kapky mi padaly do obličeje a já bych asi příšerně nadával, kdybych na to nebyl zvyklý. Ledová sprcha je po probuzení to nejlepší.

Po sprše jsem se odvlekl do kuchyně, kde jsem spěšně vypil hrnek studeného mléka. Ani jsem si ho nevychutnával, prostě jsem ho do sebe nakopal a jakmile jsem  šálek odložil do myčky, do kuchyně vstoupil otec. Nevypadal, že je nadšený.

"Jasone," začal tónem, který znamenal "musíme si promluvit". Raději bych se tomu vyvaroval.

"Promiň, nemám čas." Chtěl jsem šikovně vyklouznout z kuchyně, ale otec mě zastavil - položil mi ruku na rameno a zatlačil do něj.

"Bude to rychlý," slíbil mi. "Poslouchej Jasei. Ty tvoje známky..." Aha. Známky. Celkem časté téma. A tragické. Přesto si z něj nic nedělám, na takovéto přednášky jsem zvyklý.

"Víš, že ti s matkou necháváme větší volno, než by sis zasloužil. Přístup k učení jsi zdědil po mně, to já vím. Ale maturitu udělat musíš a to víš zase ty. Uč se alespoň na to, abys prolezl, i s odřetýma ušima. A pak můžeš začít slibnou kariéru profesionálního sportovce, ano? Začni se učit, jinak máš s neomezenou večerkou konec. Jasně?" Spěšně jsešm kývl a otec mě konečně pustil.

Moc jsem o tom nepřemýšlel a rychle jsem vyběhl schody do koupelny. Zatímco jsem si čistil zuby, sledoval jsem zvadlé prameny svých vlasů, které se zmítaly pod náporem lehkého vánku z otevřeného okna. Kate měla opravdu - opravdu trávím spoustu svého času před zrcadlem. Měl bych to omezit.

Vypláchl jsem si pusu od zubní pasty a přemýšlel jsem, jak to udělat tak, abych měl ty vlasy dobrý, ale zároveň nad tím nestrávil hodinu. Napatlal jsem si trochu gelu z tuby na prsty a zkusil si jenom prohrábnout vlasy - nějak jsem nedokázal poznat rozdíl. Prameny mi opět padaly do čela. Zamračil jsem se a prohrábl si vlasy víckrát - usoudil jsem, že budu potřebovat trochu víc geu. 7:30 - už deset minut se tu patlám vlasy, ale přesto... No dobře, je poznat rozdíl, ale přece to jenom není takové, jaké bych to chtěl. Stop - přesně na tohle Kate poukazovala. Možná to nemyslela tak úplně vážně, ale já jsem to vážně myslel. Já jsem to vážně bral.

Umyl jsem si ruku od gelu a aspoň jsem si vlasy zafixoval tužidlem. Vletěl jsem do pokoje, popadl Pilotky, mobil, batoh a vyrazil jsem. Nasedl jsem do auta, tašku nedbale hodil na sedadlo spolujezdce a vyjel jsem.

Z konce Berhamu to autem bylo zhruba 30 minut, ale já to vždycky stíhám zkrátit na 20.  Jezdím jak šílenec - věřím, že se tím jednou zabiju - ale ten pocit rychlé jízdy je neodolatelný. Pokud ovšem někam povezdu Catherine, měl byc zpomalit - pro dobro její i moje. Nehodlám být vrah, alespoň ne blízkých osob.

Náhle jsem zaslechl turčení klaksonu a rychle jsem si uvědomil, že jsem přejel křižovatku na červenou - málem do mě narazilo čísi auto.

Problem at the Other SidePřečti si tento příběh ZDARMA!