Ráno po prázdninách jsem jako tradičně nasedl do auta a hodil svoje věci do kufru. Pořád jsem si nezvykl na to, abych se vezl vedle prázdného sedadla, pořád jsem tam tu tašku nemohl dát. Jako kdyby byla šance, že by přišla, sedla si, políbila mě a všechno by bylo při starém. Ale nebylo.

Před školou bylo něco zvláštního. Jsou to sice už dva týdny od smrti Emmy Allanové, ale u jednoho sloupu jsem spatřil hordu květin. A té hordě trůnila Emmina fotka s nějakým nápisem. Zaparkoval jsem na školním parkovišti, vystoupil a opřel jsem se bokem o auto, chvilku to sledoval. Ano, už jdou. Dvě dvojice, tři holky a jeden kluk, se zastavily, položily květiny, pronesly pár slov a pomalu prošli vchodem do školy. Další člověk, nějaká holka s rybím copem si klekla a položila ke květinám plyšového medvídka. Rozešel jsem se směrem ke škole a už napůl cesty mezi autem a dveřmi jsem přečetl ten nápis. Vzpomínáme. Jenže pak jsem spatřil Hanka, který se se sklopenou hlavou prohnal kolem, ani se nepozastavil a zmizel ve škole. Úplně jsem mu rozuměl. I mě to přišlo příšerné. Směšné. Vzpomínáme? A kdo? Lidé, kteří ji neznali, nebo ti, kteří ji nenáviděli?

Pak jsem spatřil Catherine. To ji pustili z nemocnice tak brzo? Šla se sklopenou hlavou, a když procházela kolem pomníčku, zastavila se. Nevěřícně na tu fotku zírala, její pusa se mírně otevřela. Pak vzhlédla - a spatřila mě. Její oči se do mě zabodly a překvapení vystřídala zlost. Rozběhla se do školy ještě předtím, než jsem stačil udělat první krok.

Viděl jsem ji pak až ve třídě, kde měla tašku nekompromisně posazenou na mém teď už bývalém místě. Sedl jsem si proto vedle Hanka, který nepřítomně zíral do lavice. Poplácal jsem ho po rameni, aby zaregistroval, že jsem přišel. Kývl. Jediná odpověď, která se mi dostala.

Do třídy vešel učitel, ale já jsem oči pořád upíral na Kateina záda.

"Dobrý den, žáci. Na začátek hodiny bych rád poskytnul minutu ticha naší bývalé žačce, slečně Emmě Allanové. Ať odpočívá v pokoji." Hank zaskučel a já ho opět mírně poplácal po rameni. Všiml jsem si, jak Kate ztuhla. Zřejmě se to dozvěděla až před pár minutama. Zvláštní. Myslel jsem, že už to věděla.

Ve frontě na oběd jsem ji zastihnul. Stála úplně na konci, zády opřená o zeď a vyčkávala. Doběhnul jsem k ní.

"Kate," oslovil jsem ji, "prosím, nech mě to vysvětlit." Ztuhla. Zvedla ke mně oči a zúžila je do dvou škvírek. Ta mě mluvit nenechá.

"Vysvětlit co?" zasyčela jako ten nejjedovatější had. "To, že jsi mi lhal? Že jsi mi zatajoval tak důležitou věc a nechtěl jsi mi ji říct, ani když už se stala? To jsi musel počkat na někoho jiného, abych se to dozvěděla, nebo co?"

Lidé ve frontě před ní se otáčeli, aby viděli, čeho se Jason Hawkins dopustil, ale bylo mi to jedno. Oni mi byli jedno. Katie ne.

"Prosím, nech mě to jenom vysvětlit. Prosím."

"A co bys chtěl jako vysvětlovat? Myslím, že tu není co vysvětlovat. Jednoduše mi dej pokoj."

"Katie prosím," jemně jsem ji popadl za paži, ale vysmekla se mi. Ani jsem se nenadál a její dlaň mi přistála na tváři. Překvapeně jsem na ni pohlédl a přitiskl si ruku k červenému fleku, který se mi tam už určitě rýsoval.

"Dej. Mi. Pokoj," zavrčela s důrazem na každé slovo. Pochopil jsem, že bych měl raději jít. Otočil jsem se na patě a vykráčel z jídelny.

---

Po škole jsem se pomalu šinul po chodbě vedle Hanka. Oba jsme ignorovali všechny, kteří kolem nás procházeli a mluvili na nás, ale já čekal jen na jednu. Já čekal na Catherine. Kývl jsem na Hanka, že může jít beze mě a opřel jsem se o sloup před školou. Ruce jsem si strčil do kapes a vyčkával. Jedna facka mě nezastaví.

Problem at the Other SidePřečti si tento příběh ZDARMA!