Problem at the Other Side

Třicátý první díl

Jason

"A tvoji rodiče vědí, že mi voláš?" zamumlal jsem do telefonu s očima zabodnutýma na strop.

Seděl jsem ve svém pokoji, v černém koženém hracím křesle a zrovna se mi podařil úžasný headshot, když mi zazvonil telefon. Myslel jsem, že je to opět Hank, ale nebylo to tak - volala mi Katie. Okamžitě jsem hru pozastavil a přijal jí hovor.

"Ví to mamka," prozradila mi Kate. "Ona se nezlobí. Samozřejmě, že byla kvůli dítěti naštvaná, ale jen chvíli. Má tě pořád celkem ráda, to vím jistě. Ale táta… Ten to snáší hůř."
"Ten mě nikdy rád neměl?" rýpl jsem si.
"Ale jo, ale tak to víš, jsem pořád jeho malá holčička," odpověděla mi Kate. Úsměv, který se jí momentálně jistě rýsoval na tváři, vkládala i do jejích slov, a tak se poslouchala mnohem příjemněji.
"Holčičku má jenom jednu," připomněl jsem a povzdechnul jsem si. "Je mi to líto, Kate. A taky je mi líto, že máš kvůli tomu problémy."
"Nemám."
"Ale máš. Zaracha není problém?"
"No…"
"Tak vidíš." Odmlčel jsem se, a ani Katie nic neříkala. "Navíc mě mrzí, že nemůžeš na ten můj sobotní zápas. Už jsem odehrál hodně zápasů i bez tebe, ale přesto bych se cítil líp, kdybys tam byla."
"To ještě můžu stihnout ujednat."
"Myslíš?"
"Ujednala jsem trénink, ujednám i zápas." Skoro jsem viděl, jak nad tím vším mává rukou.
"Vezmi si něco volného," usmál jsem se.
"Vezmu." Znovu jsem cítil ten její úsměv. Je všude.
"Tak zatím," vydechla.
"Ahoj. A Katie?"
"No?"
"Miluju tě."
"Já tebe taky."

A pak ten telefon už skutečně ohluchl.

---

Hned jak jsem vyšel z šatny na hřiště, můj pohled zabloudil na tribunu. Seděla tam. Seděla tam, nohy u sebe, hnědá kožená taška ležela vedle ní na sousedním sedadle. I když jsem byl od ní vzdálený tak třicet metrů, mohl jsem dobře poznat, že si mezitím, co jsem se převlíkal do dresu, stihla zaplést cop, který jí momentálně visel přes rameno. Jemně, nenápadně mi zamávala prsty a já jsem jí odpověděl úsměvem. Netušil jsem, jestli to z té dálky postřehla, ale věděl jsem jistě, že ví, že se na ni dívám.

"To je tvoje holka?" zeptal se mě Solley, zatímco jsme se všichni protahovali.
"Kdo?" opáčil jsem, i když jsem moc dobře věděl, koho myslí. Tu jedinou holku v blízkém okolí, tu, co sedí v klidu pár desítek metrů od nás a dívá se.
"Ta holka na tribuně." Jonas nademnou protočil panenky, tak jsem ho přátelsky dloubl do žeber, až se zasmál.
"Jo, to je moje holka. Říkal jsem, že nejspíš přijde. Rodiče jí trochu povolili domácí vězení."
"A za co ho měla?" ptal se zas Jonas zvědavě. Skousl jsem si ret. Že já jsem s tím vůbec začínal.

Naštěstí mě "vysvobodil" Tanner, který svižně přišel k nám a zatleskal, aby nás umlčel.
"Jsme tu všichni? Kromě Clynnse, samozřejmě," pronesl hrdelně. Nemusel ani nic víc říkat, celý tým se urychleně seskupil do jednoho řadu, podle toho, kde bylo naše místo. Opět jsem stál vedle Jacksona, který se zdál ale tentokrát víc uvolněný, než normálně a rozhodně víc, než minule.

"Zdá se, že si s sebou náš teploušek Hawkins přivedl holku," ušklíbl se trenér. Viděl jsem, jak Katie sklopila hlavu. Škoda, že jsem s ní teď nemohl mluvit.
"Zřejmě nám potřeboval dokázat, že až taková holčička není," pokusil se Tanner o vtip, ale nikdo se nezasmál. To ho zřejmě popudilo ještě víc.
"Fajn," rozkřikl se, abychom ho všichni slyšeli, i když nemusel. "Budete běhat z jedné strany hřiště na druhé, vy už víte, jak. A nebudete se flákat, jako Hawkins minule, jasný?! Ten, kdo bude poslední, bude dělat sklapovačky místo přestávky. Seřaďte se na začátek!"

Poslušně jsme se přesunuli na jeden konec hřiště. Jakmile jsem uslyšel pronikavý hvizd Tannerovy píšťalky, vystartoval jsem. Nebudu si nic nalhávat, jsem člověk, který občas potřebuje někomu něco dokázat, a to, že na tribuně seděla Kate a pozorovala mě, mě motivovalo k tomu, abych ze sebe vydal co nejvíc. Běhal jsem jako tornádo z jedné strany hřiště na druhou, až se mi sliny v ústní dutině začaly měnit na nechutnou slanou břečku. Ale ani přesto, že jsem už v půlce cítil, že se potřebuju napít, jsem nepřestával. Doběhl jsem nejrychleji ze všech. A byl jsem na sebe patřičně hrdý.

Tanner mě o pauze před další částí tréninku schytl za paži a zavrčel mi do ucha: "Měl by sis tu svou holku přivádět častěji. Zdá se, že kvůli ní konečně začínáš běhat jako fotbalista." A mohl jsem na Tannera nadávat, jak jsem chtěl, tohle byla za celou tu dobu první pochvala, jaké se mi od něj dostalo.

---

"Ahoj Katie," pozdravil jsem ji hned, jak jsem vyšel před vchod. Už tam na mě čekala, a hnedka jak jsem vyšel, se mi vrhla do náručí. I přes to, že jsem byl hrozně rozbolavělý, jsem se s ní jemně zatočil a pak jsem ji věnoval jeden jemný, ale dlouhý polibek. Po něm mi pohlédla do očí - z těch jejích sršelo takové nadšení a radost, jaké jsem u ní už týdny neviděl.

"Tak v sobotu na zápase, Jasone," zavolal na mě Jonas. Otočil jsem na něj hlavu a kývl, ale pak jsem se zase otočil na Kate, která už sršela nedočkavostí po dalším polibku.

"Takže co to vlastně znamená "flákat se jako Hawkins"?" zeptala se mě Kate s prozíravým úsměvem cestou na parkoviště.
"Proč?" Zastavil jsem se vedle svého auta a sundal si Pilotky, abych si je mohl vyleštit o tričko. Dneska bylo opravdu parno a výjimečně tolik nefoukalo, tak jsem se ve sprše zdržel o trochu déle, než obvykle. Zdá se, že jsem nebyl jediný - na parkovišti bylo ještě hodně aut mých spoluhráčů, z nichž do nich valná většina právě nastupovala a snažila se kloudně vyparkovat.
"Protože se mi zdá, že si u toho běhání na začátku zazářil," usmála se na mě Kate a opřela se dlaní o hranu střechy auta. "Nezdálo se mi, že by ses flákal."
"No to víš, měl jsem motivaci," mrkl jsem na ni a ona se uculila. Pak si otevřela dveře a nasedla do auta. Za pár vteřin už jsem seděl vedle ní a strkal klíč do zapalování.
"Dlouho jsem tu neseděla," vydechla Kate a jemně hladila svými prsty kůži na opěradle. Prohlížela si blízký interiér auta, jakoby to v ní vyvolávalo silné vzpomínky. Nevím teda jaké, když jsem minulé auto rozflákal (a na to měla teda silnější vzpomínky, podle mě). A to mi taky připomnělo, jak hodně lituju, že nemám v tomhle horku kabriolet.

Vyjel jsem z parkoviště a zamířil si to na dálnici. Mohl jsem sice jet přes město, ale zdá se mi to kratší. Všiml jsem si, jak se Kate nesouhlasně mračí a věděl jsem taky proč - ručička tachometru se nebezpečně nakláněla, a jí se to zrovna dvakrát nelíbilo. Už jsem ji naučil sedět na lavici, ale jezdit rychle ji asi nenaučím nikdy.

"Jinak co říkáš na Tannera?" načal jsem rozhovor, jakmile jsem ztišil rádio.
"Tannera?" Katie zvedla nechápavě obočí.
"Našeho trenéra," napověděl jsem jí.
"Jo tenhle. No… To vás vždy takhle uráží?"
"Jo, většinou. Jsem jeden z jeho nejpoužívanějších terčů."
"A proč?"
"Nevím, prostě mu asi od začátku přišlo, že jsem gay," lehce jsem se zasmál. "Nevím proč."
"Možná proto, že jsi trávil dvě hodiny před zrcadlem," ušklíbla se Kate. Sundal jsem jednu ruku z volantu, abych jí trochu šťouchnul.
"To není vtipný," ohradil jsem se, ale přistihl jsem se, že se usmívám. Ona mi vždycky umí vykouzlit úsměv na tváři.