*Psst* Notice anything different? 👀 Find out more about Wattpad's new look!

Learn More

Jason

Následující minuty jsem měl celé zamlžené. Pamatoval jsem si jen pár věcí.

Spadl jsem na zem. Hráč týmu, který hrál proti nám, mě viditelně povalil na zem. Ale rozhodčího to nejspíš nezajímalo do té doby, dokud mě ten samý člověk nenakopl do hlavy.

Teda aspoň jsem si to tak myslel. Spatřil jsem spoustu nohou, míč, umělou trávu a pak jsem ucítil velkou ránu do hlavy. A černo.

"Hawkinsi, vstávej!" uslyšel jsem křik svého trenéra, ale uposlechnout jsem ho nemohl. Hlava mi třeštila. Ten hluk, hvizd, povyk, všechno, co jsem si spojoval s fotbalem, se mi zabodávalo do lebky. A pak ten známý hvizd píšťalky rozhodčího. Přerušili zápas? Kvůli tomu kopanci?

"Jsi v pořádku?" Ucítil jsem neznámé, studené ruce na mých ramenou, i na obličeji. Pak se ozval naprosto neznámý hlas.

"Bude v pohodě, jen to chce trochu odpočinku."

"Bude moct hrát?" Tohle byl určitě Tannerův hlas.

"Nemůžete po něm chtít, aby hrál, vždyť má minimálně otřes mozku." A tohle byl stoprocentně Jonas.

"Ticho Solley," okřikl ho Tanner. "Notak, Jasone, vstávej."

Nějak jsem nemohl odpovědět. Nešlo to. Pusa mi nefungovala. Ani víčka mi nefungovaly, pořád se držely pevně u sebe. Na nic jsem nemohl reagovat, jen jsem mohl poslouchat hlasy kolem. Ať vypadnou. Já chci mít ticho. Já chci klid.

Malátně jsem zaregistroval, že mě několik rukou zvedlo a povalilo na něco, co nemělo pevný základ. Jakoby mě nesli na plachtě. Konečně jsem mohl alespoň pootevřít oči, ale jediné, co jsem viděl, byla bílá stropní světla a čistě bílé zdi. A pak, pak se nade mnou sklánělo spoustu hlav. Spousta cizích i známých obličejů, byl tu, Tanner, Jonas Solley, Jackson, Leighton, hodně dalších spoluhráčů, pak můj otec  a - panebože - Kate. Byla tady, byla u mě, skláněla se přímo nad mou hlavou a pořád si zastrkávala prameny vlasů za ucho, aby nepadaly do mého obličeje, i když se jí pořád uvolňovaly. Kdybych měl sílu na to zvednout ruku, chytil bych tu její a ujistil ji, že jsem v pořádku.

Taky jsem si - sice trochu pozdě, ale přece - uvědomil, že už ležím na pevném podkladu. A skoro okamžitě nato se lidmi procpal doktor s hlasitým "uhněte, musím projít, děte od něj, dělejte". Surově na sebe natočil moji hlavu, načež jsem zasténal, a roztáhl mi víčka, aby přesně viděl moje oko. Pak do něj nepříjemně posvítil baterkou.

"Reakce má v pořádku," oznámil pak, ale netušil jsem komu, protože se otáčel směrem k Tannerovi, otci a Kate. Ale oddechli si všichni tři.

"Ale bohužel, nejspíš má otřes mozku. Na zápas už nemůže."

"Musíte… Ho… Dis… Diskv… Diskvalif… Diskva…"

"Diskvalifikovat," pomohla mi tiše Katie. Vděčně jsem se na ni usmál.

"Už se stalo, o to se neboj, Jasone," přihlásil se ke slovu otec. "Neprojde mu to tak lehce." Zavřel jsem spokojeně oči…

---

Hned po probuzení mě vítalo pravidelné pípání. Právě díky tomu jsem se dovtípil, že jsem nejspíš v nemocnici. Zase. Jakmile jsem otevřel oči, uviděl jsem mladou sestru s tmavými kudrnami svázanými v uzlu a čokoládovou pokožkou, jak mě drží za rameno a sklání se nade mnou.

"Omlouvám se, Jasone, ale musela jsem vás vzbudit. Je to tradiční postup po silném otřesu mozku, který jste utrpěl."

Jemně jsem pokýval hlavou, ale i ten pohyb mě bolel. Nepříjemně jsem svraštil obočí.

Problem at the Other SidePřečti si tento příběh ZDARMA!