Gif - Cassidy Haleová

Catherine

"Neřeklas nám, že máš kluka," začala máma u večeře. Zvedla jsem pohled od salátu a podívala se jí do očí. Čokoládově obrarvené lokny jí splývaly kolem napjatého obličeje a vlnily se jako dva vodopády kolem jejích očí. Otec položil vidličku vedle talíře a taky na mě zvědavě pohlédl. Všichni zírali.
"Není to můj kluk," zachraptěla jsem a nasměrovala pohled zpět do talíře. Zvedla jsem vidličku a začala se v tom salátu přehrabovat. Hledání rajčete je mnohem zajímavější činnost, než rozhovor s rodiči o tom, jestli Jason je, nebo není můj kluk.
"Vozí tě do školy a zpět v Mercedesu," připomněla mi máma. Strčila jsem si do pusy vidličku - neuvědomila jsem si, že je prázdná.
"Dnes si tě vzal k sobě domů, protože jsi byla unavená," přidal se táta. "A navíc se kolem tebe pořád motá, jako kdybys potřebovala nějakou extrémní péči."
"Nemůžu za to, že má Mercedes," zamumlala jsem. "Je prostě bohatý. To není moje vina."
"Ovšemže ne," poznamenala máma. "Ale to, že se o tebe přehnaně stará, to nevymluvíš na peníze."
"Já s ním nechodím," namítla jsem zatvrzele. "Jsme jen přátelé."
"Dobře." Táta zvedl ruce, jakože se vzdává a odsunul židli, aby mohl posbírat talíře. Máma zůstala sedět na místě a Chipper pořád neobvykle mlčel.
"Ale kdybyste si spolu něco začli-"
"Dobře, mami, to stačí," utnula jsem ji v půlce věty a postavila se. Chipper se na mě zmateně podíval, ale já jeho prosebné pohledy ignorovala. Odstrčila jsem židli a odkráčela do svého pokoje.

"Budeme hrát takovou hru," oznámil mi jednoho mírně větrného, ale slunečného odpoledne Jason a položil si svoje Pilotky před sebe, aby si je mohl vyleštit. Seděli jsme na jeho zahradě s nataženýma nohama a rukama jsme se podpírali o hlínu.
Se zájmem jsem na něj pohlédla. Pilotky měl znovu na očích.
"Jakou hru?" zeptala jsem se.
"Otázky a odpovědi. Vynalezl jsem ji. Sice jsem tvůj kamarád, ale nevím o tobě skoro nic. Pravidla?" Poškrábal se na týdenním strništi a usmál se. "Musíš vždy říkat pravdu. Žádný lži. Rozumíš?"
"A když zalžu?" zeptala jsem se usměvavě.
"Zradíš svou čest."
"Dobře," pokrčila jsem rameny.
"Chci začít," řekl urychleně. "Co jsi dělala minulé prázdniny?"
"Čekala jsem těžší otázku," ušklíbla jsem se.
"Odpověz."
"No... Já nevím," přiznala jsem. "Četla si?"
"Četla si?" zopakoval mírně posměšně. "Jenom? Proboha."
"No a co?"
"A co jsi četla?"
"Hele, brzdi, to už je další otázka," zarazila jsem ho a on se usmál. Jeho úsměv byl nádherný, už mi nepřipadal tak otravný, jak předtím.
"Tak se ptej," vyzval mě. Netušila jsem, na co se ptát; vlastně tušila, ale nechtěla jsem pokazit tenhle moment. Schovám si tu otázku na někdy jindy. Položila jsem mu stejnou otázku, jakou on položil mně.
Zasmál se a lehl si do trávy, ruce si založil za hlavu. Taky jsem se položila na trávník, ale paže si položila rovně vedle sebe. Otočila jsem na něj hlavu, on se díval nad sebe, na bílé chomáčky plující po obloze.
"Loňské prázdniny byly ty nejlepší prázdniny, co jsem když zažil," řekl po chvíli a sundal si Pilotky. Zíral jen na oblohu. "Skoro každý týden nějaká párty, libový slečny, pořád jsem byl s partou někde venku, chlastačky,..." Jason zasněně vyjmenovával všechny jeho letní aktivity. V půlce jsem ho přestala poslouchat a zaměřila se na rozbor jeho tváře. Byl krásný. Opravdu byl. Jakto, že jsem si toho dřív nevšimla? Zdálo se mi, že vedle mě leží Adam, tak jak ho teoreticky bůh stvořil, krásný rovný nos, krásně tvarované mandlové oči, krásně vykrojené rty, ty vrásky kolem očí, které se mu vytvořily vždy, když se tak nádherně smál... Proč jsem jeho krásu vždy přehlížela? Proč jsem se pořád dívala jen na Hanka, který se mi už nezdál tak... přitažlivý? Vždy byl mou prioritou číslo jedna, co se kluků týče, ale proč se mi vlastně začal líbit on, když vedle něj pořád byla tahle chodící dokonalost...?

Možná, že jsem přeháněla, když jsem si o Jasonovi myslela všechno tohle, ale on mi prostě tak připadal. První slovo, co mě napadlo, když jsem ho viděla, bylo krásný. Toho odpoledne, téměř měsíc po tom, co se mi poprvé přimluvil, jsem si to konečně uvědomila.

"Opravdu ti to nevadí?" zeptala jsem se úzkostlivě jednoho dne na obědě, když si sedal naproti mně s tácem s rýží a kuřetem. Pokrčil rameny a hodil pohled tam, kam jsem se dívala celou tu dobu, co jsme stáli ve frontě. Hank nás obezřetně sledoval, ani jednou z nás nespustil pohled, i když ho Emma viditelně přemlouvala. I Lucy se na nás dívala, ale jinak, jako kdyby byla naladěná pozitivněji, než normálně, což mě trochu děsilo.
"Proč se na nás tak dívají?" šeptla jsem, i když bylo jasné, že nás neslyší. Seděli až na druhé straně jídelny.
Jason pokrčil rameny a usmál se. Zapíchl vidličku do kuřete a mírně odloupl opečenou kůži.
"Netuším," řekl konečně. "Musím se Hanka zeptat. Dlouho jsem se s ním nebavil." Což byla pravda. Poslední dobou se Jason tahal jenom se mnou, s Hankem jsem ho tento týden neviděla ani jednou. Bylo to... zvláštní, ale taky zvláštně příjemné. Konečně jsem měla s kým mluvit, což se mi moc často nestávalo. Když jsem něco říkala, Jason mě poslouchal, dokonce na něm bylo vidět, že ho vážně zajímá to, co říkám.
"Ale, proč by ne-" Jason se náhle zasekl uprostřed věty a vzhlédl. Pohled měl upřený na někom, který zřejmě stál za mnou. Otočila jsem se.
"Můžu si k vám sednout?" Cassidy se tvářila zvláštně, trochu pošramoceně, i když jí viditelně nic nebylo. Připadalo mi, že má křeče v obličeji, její výraz jsem nijak nedokázala rozluštit.
"Klidně, Cassidy. Klidně si sedni," pobídla jsem ji vřele a ona se usadila vedle mě. Křečovitě se usmála, jako kdyby se k tomu nutila. Vypadala, jakože chce ještě něco říct, ale nezmohla se k tomu, tak jenom sklopila hlavu ke své rýži a po malých soustech ji jedla. Pozvedla jsem obočí a ohlédla se na Jasona. Ten pokrčil rameny. Nechápala jsem Cassidyino chování, vždy byla tak... Naštvaná. Teď byla nejistá.

"No, jak jsem říkal, musím s Hankem promluvit. Nechápu, co ode mě chce. Pořád se na mě dívá," pokračoval Jason.
"Na nás," opravila jsem ho a Cassidy sebou mírně škubla. Pak k nám otočila hlavu.
"Hank říkal," začala tiše a odkašlala si. "Když jsem kolem nich procházela, říkal Hank něco o nějaké jistotě, že..." pak si znova odkašlala. Nechápala jsem, co s ní je. "Říkal, že si je Jasonem jistý." Pak se otočila zase ke svému jídlu.
Podívala jsem se na Jasona. Netvářil se překvapeně, ale spíš... nejistě, zmateně. Taky jsem byla zmatená, ale byla jsem si jistá, že Jason ví, o čem Hank mluvil. A že mi to neřekne. Přesto jsem se zeptala.
"Ty víš, co to znamená?" Jason sebou trhl, stejně jako před chvilkou Cassidy. Zabloudil k Hankovi očima a pak zase ke mně.
"Nevím," odtušil prostě, ale bylo na něm vidět, že mi lže. Nechtěla jsem se ptát. Nechtěla jsem to vědět. Nebo chtěla? Nevím. Něco mi říkalo, abych se raději neptala. Tak jsem byla zticha.
"Já...nemohla...ehm...já... jenom.... já bych..." začala koktat Cassidy a já na ni pohlédla. Vypadala zmateně.
"Co bys chtěla, Cassidy?" zeptala jsem se jí klidně.
"Jestli bych nemohla... No... Utvořit s váma menší skupinku." Tohle jsem nečekala. Zmateně jsem pohlédla na Jasona, ale ten se díval na Cassidy. Přišlo mi to divné. Bylo tohle to, co Cassidy už od začátku chtěla?"Proč ne... Cassidy," pokrčil Jason rameny a pousmál se. Pousmála se zpátky.

Netušila jsem, co se děje a štvalo mě to. Nehorázně mě to štvalo.

Problem at the Other SidePřečti si tento příběh ZDARMA!