Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Zlomení

Shintaro mě chytil za ramena a pevně mě zmáčkl. "Vrátíš se, Shizuko. Oba se vrátíte domů," řekl přesvědčeně.

Zamrkala jsem. Neusmála jsem se, neděkovala jsem. I když jsem těm slovům chtěla věřit, pochybovala jsem. 

"Tři maníci stojí u aut a skoro spí," začal Shin s výkladem. "Ty bysme mohli vyřídit jako první. To bude hračka. Další čtyři hlídají okolí, ale do jednoho z nich jsem napral, když jsem z tama utíkal, takže už jen tři. Pak jsem viděl tak dva nebo tři chlápky postávat u vchodů do toho zavšivenýho skladu. Uvnitř...nemám šajn. Tam by jich mohlo být víc.

Přikývla jsem. "Nemusíš tam chodit. Je to můj boj, ne tvůj."

"Heslo 'co je tvoje, to je moje' aplikuju i na jiné věci než na jídlo, Shizuko," upozornil mě a usmál se na mě. "Pojď, dojdem ti pro taťku," pokývnul hlavou směrem ke skladišti, které bylo ještě dobrých pár set metrů od nás. 

Usmála jsem se na něj a hravě ho praštila do hrudi. Shintaro je oficiálně ten nejlepší kluk ve všech vesmírech, co kurva můžou existovat.

. . . 

Chvíli jsme běželi, chvíli jsme šli. Dávali jsme si pozor, aby nás něco jen tak nezaskočilo. Dokonce i Shin se ostražitě koukal kolem sebe.

Večer byl chladný a temný. Studený vítr se plazil při zemi a neslyšně kličkoval mezi svými překážkami. Vkrádal se nám pod oblečení a štípal nás na kůži, jako by nám chtěl připomenout, co jdeme udělat. Měsíc nebyl ani vidět; jako by se i on schovával před hrůzami, které dneska nastanou.

Zaslechla jsem křik a smích. Koukala jsem se, odkud to přišlo, když mě Shin najednou čapl za paži a stáhl k zemi, protože se bál, že nás někdo uvidí. 

Střelila jsem po něm pohledem, ale on si držel ukazováček u rtů a kačeřím pochodem nás odvedl do úkrytu za nějaké bedny. Když pak vykoukl zpoza rohu, jeho světlé oči analyzovaly případné nebezpečí. "Ty pizdy hrajou karty, no to mě poser," zašeptal. 

Skoro mi spadla čelist. Tak Yuuto unese civila a jeho banda si nerušeně hraje karty, jako by to byl nějaký čajový dýchánek. 

"Dva sedí na zemi, jeden se opírá o auto," mumlal. "Skoro spí. Ten je tvůj. Vezmu si zbytek," řekl heslovitě. 

Přikývla jsem a sama vykoukla z úkrytu. Shin mě ještě praštil do ramena a zdvihl ukazováček a prostředníček, které si přiložil k čelu. V našem jazyce to znamenalo dva metry rovně. Po tomhle gestu následovalo gesto pro: "OK". Jenže to zas bylo vystřídáno rozevřenou dlaní s roztaženými prsty, což značilo, že protivník má nějakou zbraň. 

Tohle celé tedy znamenalo: Dva metry před tebou budeš mimo zorné pole, v cajku, ale chlápek má zbraň, takže si dávej bacha.

Velmi rychle to pochopíte. Vymysleli jsme to my dva, tak jasně, že to je primitivní. Je to ale rychlejší jak mluvení, takže se to hodí.

Předloktí jsem si dala rovnoběžně s rameny, dlaň mi směřovala dolů. To mělo znamenat, že půjdu zezadu a potichu. kdybych měla dlaň otočenou nahoru, začala bych hulákat a vřeštět. 

Shintaro mi ukázal to samé a pak naznačil další "ok". 

Zhluboka jsem se nadechla a v podřepu se vydala ke svému cíli. Dle šoupání podrážek vedle sebe jsem usoudila, že Shin se taky vydal na lov.

Našlapovala jsem opatrně. Nikdy jsem se nepotřebovala takhle zbaběle plížit, ale teď to bylo víc než nutné. Špička, pata, špička, pata. Pomalu a opatrně, abych nestoupla na něco, co by mohlo vydat přebytečný zvuk.