Problem at the Other Side

První díl (aka Prolog)

Catherine

      Vše, co jsem potřebovala, mám na dosah ruky. Ještě jeden jediný debilní rok, udělám maturitu a konečně vypadnu z téhle strašné školy. Proč to tu nenávidím? No, spoustě lidí by se nelíbilo být outsiderem. Já outsider jsem. A nejsem na to hrdá.
   Nejhorší na tom, být outsider, je, že mnohdy ani nevíte, proč jste se jím stali. Jistě, vyšší vrstva vám neustále strká pod nos, proč jsme podprůměrní, ale nikdy vám neřekne, jak jste se stali podprůměrným. Například, někteří z outsiderů nosí brýle a proto se jim lidé smějí, ale jedna holka z vyšší vrstvy, Susan, je taky nosí - v jejím případě je to cool. V mém případě by mi to jenom přitížilo, bylo by to jen další mínus. Jen další mínus na cestě ke dnu outsiderství. Ale já brýle nenosím. A to je ten problém. Jaký mají důvod smát se mi?
   Vždyť jsem i celkem hezká, říkám si pokaždé, když se večer dívám do zrcadla. Hezká. Já. Jsem. Celkem. Hezká. Zírala jsem na své vlnité, lesklé, a dlouhé kaštanově hnědé vlasy, které by mi záviděla i samotná Elen, královna módy na naší povrchní škole. Velké, tmavé oči, které nejsou snad až tak špatné. Rovný, dlouhý nos a úplně normální růžové rty. Postava je normální, plnší průměrná prsa, štíhlý pas, dlouhé nohy. Povzdechla jsem si.
   "Catherine!" křičel hlas zezdola. "Večeře!" A následně se otevřely dveře a do pokoje mi strčil svou rezatou hlavu můj mladší bratr Chip. "Catherine, večeře!" zparodoval mámin hlas, nakrčil pihovatý nos a seběhl schody. No jo. Mám taky pihatý nos. To bude zřejmě můj největší problém, ale nevidím důvod se mi kvůli tomu smát. I Susan je má, i když si je věčně zakrývá hromadou make-upu.
   I u večeře jsem přemýšlela, co je na mě špatně. Obočí si vytrhávám. Pleť krémuju. Vlasy často myju. Nehty stříhám, tvaruju pilníkem a lakuju průsvitným lakem, aby vypadaly hezky. Používám řasenku a trošku make-upu, i když k tužce se často nedostanu, protože mi to přijde přehnané. Znám populární hudbu, interprety, herce, autory. Tak co je se mnou sakra špatně?!
   ,,Catherine, vnímej," řekla máma s klidem a položila lžíci do prázdného talíře. I Chip s tátou všechno snědli, jen já jsem měla talíř plný husté načervenalé polévky.
   ,,Sotva si se dotkla jídla," zamumlal táta a odstrčil prázdný talíř. Podívala jsem se na jeho řídnoucí kaštanové vlasy - přesně takové barvy, jaké mám já. Kromě vlasů se spíš ale podobám na svou mámu, a Chip se podobá na tátu. Zase kromě vlasů. I když v inteligenci by se o tom dalo pochybovat.
   ,,Catherine, my s tebou mluvíme," ozval se znova táta a já pohlédla na Chipa a pak na mámu. Tvářila se ustaraně a to mi ještě zhoršovalo situaci.
   ,,Nemám hlad," odpověděla jsem tiše, můj hlas mi zněl hrozně pisklavě. Máma se postavila a bez slova posbírala prázdné talíře, vzala i můj plný.
   ,,Víš, že kdybys měla nějaký problém, můžeš se na nás kdykoliv obrátit," pokračoval neúnavně táta a já si povzdechla. Máma se posadila zpátky za stůl. Moji rodiče o mě mají zřejmě starosti. Jako kdyby nestačilo, že si dělám starosti sama, ještě se do toho musí míchat oni.
   ,,Jasně," přisvědčila jsem a stoupla si. Nechtěla jsem tu být o nic déle, než je nutné. Chtěla jsem se vyspat - zítra je první den tělocvik a já jsem musela být čilá, abych zvládla ten nápor zlomyslných spolužáků.
   Bylo sice teprve osm hodin, ale já už jsem ležela v posteli se zataženými žaluziemi a koukala do stropu. Francouzština zopakovaná. Angličtina naučená. Projekt na biologii hotový, i když měl být až na čtvrtek. Věci připravené a úhledně srovnané v černé kabelce přes rameno. Moje sociální neaktivita zapříčiňuje to, že permanentně nemám co dělat, proto dělám alespoň to, co mám. To znamená učení.
   Povzdechla jsem si a převrátila jsem se na bok. Pořád mi lezlo na mozek to, proč mě lidi nemají rádi. Nastoupila jsem minulé pololetí a nezdálo se mi, že by mě někdo nějak extra nesnášel. Začalo to až za pár týdnů, kdy mi Emma Allanová s Lucy Fletcherovou nasypaly svědící prášek do mikiny. Následoval Mick Mordan s nastavenou nohou, Peter Hawl se žvýkačkou, která si to nenápadně nasměrovala do mých vlasů a Joanne Halderová s výhružnými vzkazy, které jsem našla ve skříňce. A to jsem ani nic neudělala, teda nic, o čem bych věděla.
   Nakonec jsem usnula a ráno se probudila překvapivě úplně nevyspalá. Moje noc byla sice klidná, ale byla jsem tak unavená, že bych znovu lehla do postele a spala až do oběda. Bohužel mi tomu bránila škola. Vytáhla jsem se na nohy a sundala si šedé volné tričko, které jsem používala na spaní. Zívla jsem si a navlékla jsem si červené tílko. Sundala jsem si pyžamové kraťasy, které přistály na druhé straně pokoje a vytáhla ze skříně černou sukni do pasu a červené nadkolenky, které jsem si rychle navlíkla a zastrkala tílko do sukně. Přesunula jsem se do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a opláchla obličej. Já v zásadě nesnídám, i když mě k tomu rodiče nutí. Po ránu nemám absolutně chuť do sebe cokoliv cpát a už vůbec ne cereálie, nedejbože nějaký rohlík.
   Opřela jsem se dlaněmi o umyvadlo a civěla na sebe. Vlasy jsem měla rozcuchané, rozespalý, neprobuzený výraz. Sáhla jsem po kartáči, ale místo toho jsem narazila rukou do zrcadla a stáhla si ji opět k sobě. To je fakt skvělý probuzení.
   Otevřela jsem zrcadlo a vyndala z něj tmavě hnědý kartáč. Chvilku jsem ho očesávala od zbylých vlasů, které jsem poté vyhodila do koše a učesala se. Rozhodla jsem se pro vysoký cop.
   Když jsem se namalovala a sběhla do pokoje pro kabelku, měla jsem ještě spoustu času. Netušila jsem, co mám dělat. Jsem totálně anti-sociální člověk, lidé ve škole se semnou nebaví a moji "přátelé" z bývalé školy na mě už určitě zapomněli. Neměla jsem nikoho. Nemám nikoho.
   Na cestě do školy jsem se dívala pod nohy a naštvaně jsem kopala do kamenů kolem. Nechtělo se mi tam. Nechtělo se mi tam kvůli těm lidem.
   Byla jsem tak zabraná do studování cesty, která se mi míhala před nohama, že jsem si ani nevšimla, že jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a dívala jsem se do obličeje té nejpovrchnější, nejkrávovitější a obecně nejsnobštější holky na škole.
   "Cathy Cat!" prskla posměšně a holky nashromážděné kolem ní se zahihňaly. Snažila jsem se vypadat a chovat se co nejvíc lhostejně, ale moc mi to nešlo, hlas se mi zadrhával.
   "Emmo Allanová," pískla jsem.

 Byla bych moc moc moc ráda, kdybyste mi napsali, co si o tom myslíte :)

Na obrázku je Catherine Jeffersonová