Je pryč, tak jako čas, který již uplynul,
tak jako kámen, který se ponořil do hlubin vody,
tak jako slova, která již nemůžeš vrátit zpět.
Avšak každý poznal pár těchto vět,
každý se snažil poznat tento velký svět,
avšak zjistil, že je na něj příliš malý.
Jak jen jsme bývali smělí.
Slyšíš? To ještě nevědoucí děti se smějí,
netušící, co je vůbec čeká.
Neslyšící, jak ten čas v našich uších tiká,
jsou ještě stále slepí.
Hloupý, hloupý, hloupý..
To jsou ta slova, která sám sobě vyčítám,
tak jako slova, která nyní tobě předčítám.
Což bych mohl ze sebe dělat vševědoucího,
když teprve sám shazuji růžové brýle,
a slepě šmátrám rukama okolo sebe.
Ale i přes mou slepotu, stále vidím tebe.
Jak bych jen mohl zapomenout.
Alkoholem? Marihuanou? Cigaretami?
Kéž bych jen předem věděl, že ani to nepomůže.
Že ani sebevětší snaha, nikdy nesmaže,
to, co se stalo.
Kolik bolesti mě to stálo,
jen abych na to přišel.
ČTEŠ
Bláznův Deník
PoetryV dnešní době hodně lidí trpí psychickými a duševními problémy. Proto mě napadlo sepsat o všech možných duševních chorobách básně, které by je vystihovali. Avšak poslední dobou jsem už trochu vyměkl, a nebude to jen o smutných depresích, nebo zvláš...
