Oči slabě planou,
neznají soucit,
padlý znovu vstanou,
až nastane úsvit.
Jsem odpuštění,
které ti požehná,
tak nech dopuštění,
té bodné rány do stehna.
Lidé prosí Boha,
avšak pomáhá Satan.
Ze šťastné je vdova,
a hajzl staví nový altán?
Nemusím být sultán,
abych věděl jediné,
světu vládne zlo,
které se vydává za dobro.
Díváme se slepě skrze sklo,
které dělá ironický odraz.
Nejdříve naivní víra,
po té nečekaný podraz.
Úspěšný to nezvládá,
nechává si uvázat provaz.
Honíme se za štěstím,
a při té honbě,
se nohy uvězní pod klestím.
Slabý jedinec radši fetuje,
následně bez peněz,
hlasitě života lituje.
Chytl ho řetěz,
jenž mu diktuje žití,
a stínem mu svítí.
Dívám se znovu,
vidím rozvedené rodiny,
to pouto, které za ně kovu,
netrvá jen hodiny..
Spokojenost, existuje?
Tyto verše recituje?
Dítě vyrůstá bez matky,
čas tu ránu zahojí,
avšak v těle ty zmatky,
akorát tak rozdvojí.
Hlava zůstane klidná,
ale co srdce?
Navždy chladné, neúplné.
Nejde mít jen otce.
Lidé nikdy spokojení nebudou,
nikdy se nepřestanou slepě skrývat,
před následnou životní ostudou,
že v životě nikdy nic nedokázali.
Hlavně, že nevědomě svým dětem,
být právem veselý zakázali.
Svádět na druhé umí přeci každý,
nechť povstane ten, který se přizná,
že tu nekončící touhu v sobě vraždí,
a dokáže přiznat vlastní chyby.
ŽÁDNÉ SLIBY, ŽÁDNÉ KDYBY,
prostě jen.. nebýt tupým volem,
a svým správným krokům vpřed,
nikdy neříct sbohem.
ČTEŠ
Bláznův Deník
PoetryV dnešní době hodně lidí trpí psychickými a duševními problémy. Proto mě napadlo sepsat o všech možných duševních chorobách básně, které by je vystihovali. Avšak poslední dobou jsem už trochu vyměkl, a nebude to jen o smutných depresích, nebo zvláš...
