Bláznův Deník

Rakovina

Každý den toužím slýchat její hlas,

úzkostně sedím v rohu místnosti,

vzpomínám si na její upravený vlas,

jenž mi dělá poslední dobou starosti.

Vidím jej spadaný na zemi,

a její zářivé oči pomalu vyhasínají.

Zlato, prosím tě, neuzavírej se mi,

nechci zažívat, když se nám hlas tají.

Každý den pouze na sebe hledíme,

více má milá vykašlává krev,

než-li si tolik slov povíme.

Mé oči umírají též,

a uši jsou hluché nějaký ten čas,

jelikož slýchají, prosím už běž.

Ten čas, ten plynoucí čas,

vykrádá duši nejen mé milé.

Diagnóza nás stále ubíjí,

třese se mi hlas s doktorem,

když.. Poslední dny jí odbíjí.

Jakožto mladý a zoufalý přítel,

už nevím, co bych zmohl dále,

rakovina, ten odporný mstitel,

nepřítel i chirurgů na sále.

Nevím, jak popsati pocit smutku,

jenž mne ubíjí,

nevidím pocit krásy, štěstí,

když mou partnerku to zabíjí.

Každé obejmutí může býti poslední,

každý polibek, může býti konečný.

Vím jen, že už nezapomenu pocit,

když spát jsme šli dva,

avšak probral jsem se pouze já.

Proto stále dokola volám na její schránku,

potřebuji slyšet záznamník,

alespoň to mám namísto spánku.

Ten její sladký hlas, na polštáři vlas,

smíchaný s nekonečným trápením a slzy.

Žít s tím, že nevrátí se zas,

snad se miláčku můj, shledáme brzy.

Miloval jsem tě,

to se nikdy nezmění, nemohu jít přes to..

Křičím tvé jméno!

Snad mi připluješ zpět po slzném moři,

nevinná duše, navštívím tě na bílém oři.

Dobrou noc anděli na nebi.

Na žádnou osobní věc týkající se této kapitoly nebudu odpovídat. Děkuji pěkně za přečtení.