Sisters Romanoff | ᴬᵛᵉⁿᵍᵉʳˢ

15.Hate them

Před očima se jí začalo zatmavovat, bolest jí otupovala mysl. Jediné, co se jí honilo hlavou, byla muka, co právě prožívala.

Těsně před tím, než znovu omdlela, jí krkem projelo krátké štípnutí, které zvolna přešlo v horko rozlévající se postupně všemi nervy.
Všechny části těla, které horko zaplavilo, jako by opustila i ta nesnesitelná, krutá bolest. Po pár sekundách se mohla nadechnout, za chvíli už přístroje přestaly hlásit nebezpečné nízký stav životních funkcích.

Vyčerpaně se uvolnila, zavřela oči.
Byla neskutečně unavená.

"Co se stalo?"

"Popravdě si nejsem úplně jist."
pronesl odměřeně Lindsay, který jí z krku opatrně vytahoval jehlu,
"Když vás sem po té misi dovezli, byla jste tak tak naživu. V břiše jste měla velikou a hlubokou bodnou ránu, je štěstí, že jste nevykrvácela. Podobně na tom byly vaše plíce. Dost jste si je poškodila."

Po tváři jí přeběhl úšklebek.

"Můžete být ráda, že zdravotnictví neustále chvátá dopředu. Nebýt současně technologie, asi by se mi nepodařilo vás zachránit."

Posměšky výraz na její tváři se ještě prohloubil.
"Takže mě vpodstatě zachránila technologie, ne vy."

Oči měla pořád zavřené, ale dokázala si představit doktorův nasupený výraz.

"To je mi ale vděk!"

"Chcete snad děkovný dopis?"

"Ne, ale obyčejné 'jsem vám vděčná za záchranu' by stačilo."

Rozlepila unavená víčka a upřela na něj své modré oči.
"Děkuju. Stačí?"

Lindsay si povzdechl a beze slova se vydal ke dveřím vedoucím ž místnosti.

"Odpocívejte, secret. Obeznámím pana Broweho, že jste se probrala, ale musíte načerpat nové síly."

Neodpověděla mu, protože se snažila vzít ze stolku vedle sebe hadr.

"Uf, málem bych zapomněl,"
řekl, ještě než odešel z místnosti,
"Kromě poškozených částí těla z mise jsem vám vyléčil i jedno vnitřní zranění z dřívějška."

Jen něco zamumlala do onoho kusu látky, který jí měl posloužit jako utěrka na zakrvácený obličej. Neměla ani ponětí, o jakém zranění mluví a ani se tím neposlala nijak zabívat.

Lindsay si naposledy povzdechl, pak už konečně místnost opustil a Nina se mohla vrátit zpátky do své milované říše snů.

••••

20.5.
Základna HYDRY

Seděla na kraji nemocniční postele, nohy spuštěné za zem, obě ruce složené na klíně. Po mnoha dnech ji konečně sundali nesčetný počet obvazů a vypojili ji že všech přístrojů, které jí měly dodávat chybějící energii.

Bylo jí lépe, už se necítila být těsně nad hrobem, dokonce se jí vrátila chuť k jídlu, která jí za poslední týden úplně přešla. Zároveň už mohla dobře dýchat, aniž by vše kolem sebe pokašlala krví a odpornými hleny.

Ozvalo se zavrzání a dveře do místnosti se s rachotem otevřely. Ani se neobtěžovala otočit hlavu, tušila, že to je nějaký nemocniční personál. A proto jí překvapilo, když k ní dolehl hlas její jediné přítelkyně.

"Takže nejsi mrtvá."

Vykulila oči a překvapeně se ohlédla. U dveří opravdu stála Anetta. Na rtech měla lehký starostlivý úsměv, Nině neušla nová jizva na pravé straně čelisti.