❝Ohlédla se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně d...
„Vermithor," zopakoval klidně Samwell a vzápětí si neodpustil jedno z hlasitějších zafunění. "Já tušil, že mě neposloucháš."
Tysha se zaškaredila. Neměla náladu na nějaké povídačky, pohádky a báchorky, které si Samwell přečetl v nějaké z knih na Černém hradě. Vždyť přece právě se ocitali za samotnou Zdí, za tou mohutnou masou ledu a kamenní, která chrání svět lidí před tím, co je za ní. Měla pocit, že by se měli mít na nejvyšším pozoru. Bála se. Bála se, že se odsud nedostane živá.
„Promiň, Same," pronesla dosti neupřímně a naschvál přidala do kroku. Ani si nevšimla, že jílec dýky tiskne dlaní každým svým krokem silněji a silněji.
Byla k tomu všemu donucena. Kéž by nebyla lordu Veliteli Mormontovi nijak zavázána za přístřeší, jež jí poskytl. Kéž by byl mistr Aemon mladý, zdravý a čilý, aby mohl jít za Zeď s tou bandou místo ní. A kéž by byl po jejím boku Malcolm. Vždy a stále.
Dívka si podrážděně odfrkla při vzpomínce na dnešní brzké ráno, kdy celá výprava černých bratří pochodovala skrz tunel ve Zdi, před nimi se rozevřela brána do bílého neznáme, kde se podle všech skrývala bílá smrt. Nechtěla to, ale povinnost jí to nutila udělat. Možná začíná myslet jako čestný rytíř. Tysha si odfrkla znovu a hlasitěji.
Chlapec s kulatými tvářemi od studeného vzduchu červenými znal dívku, jež před ním zrovinka utíkala, docela dobře na to, aby mu bylo jasné, že se právě zlobí na celý svět. Ráda by byla sama, věděl to, jenže zároveň i věděl, že se s jistými věcmi musí naučit smířit. „Tysho!" zavolal na ní a dal se do zpomaleného běhu. „Tak počkej přeci."
Měla ho ráda. Vlastně za tu dobu, co se znali, jí Sam přirostl k srdci jako pravý pokrevní bratr. Asi proto v sobě zarazila tichý povzdech a zvolnila tempo. „Promiň," zopakovala se sklopenou hlavou nyní upřímně.
„Uf," těžce vydechl, když k ní doběhl, a bez ptaní se přidržel jejího ramena, aby se mohl vydýchat. „Vím, že tu nechceš být, Tysho, ale poslyš," zhluboka se nadechl, „děláš dobrou věc."
„Pomáhám lordu Veliteli," pronesla monotónně, neboť tuhle větu slyšela za včerejší večer a dnešní ráno od několika lidí tolikrát, že kdyby za každého dostala zlatého Dragona, mohla by si na předměstí Králova přístaviště koupit dům. Její zrak vyhledal veliká ramena, na nichž ležela černá kožešina lorda Velitele, který se prodíral sněhem jako první v samotném čele výpravy na státném koni.
„To ano, ale poslyš," Sam se pobaveně usmál nad jejím zvláštně holčičím zachmuřením, „pamatuješ si aspoň ždibec z toho, co jsem ti teď povídal?"
Tysha se zamyslela. Bohužel celé ráno měla plnou hlavu svého strýce, jeho slov a hořkých výčitek, že učinila, jak neměla, že zkrátka se nedokázala soustředit na nic a na nikoho. Proto byla nucena omluvně zavrtět hlavou do stran.
Byla ráda, že Samův úsměv nikam nemizel, když tak učinila. „Nuže dobrá tedy," pronesl jak vypravěč z nějaké z těch zatuchlých knih v knihovně. „Povyprávím ti to tedy zkráceně," zasmál se a poté co se vděčně usmála i Tysha, ukázal na Zeď samotnou. „Za dob vlády krále Jaehaeryse I. Moudrého, navštívil král s královnou Alysanne Černý hrad. Přiletěli ze Zimohradu na svých dracích - Vermithorovi a Stříbrokřídlu. Povídalo se, že draci Vermithor a Stříbrokřídlo tvořili pár a že právě někde zde na Zdi zanechali dračí vejce, svého potomka. To, že král a královna Černý hrad navštívili je svatá pravda, neboť jsem se to i dočetl v zápisnících mistra Černého hradu z té doby, ovšem ale to dračí vejce je už legenda," Sam se odmlčel. Hleděl zasněně na mohutnou Zeď, jež se před nimi rozprostírala do nedohledna. Přemýšlel o dracích a jakoby se snad svým nedobrým zrakem snažil zahlédnout onu legendu, ono dračí vejce. „Povídám ti to proto, protože jsem si myslel, že by tě to mohlo zajímat, jelikož jsem tě nedávno slyšel rozmlouvat se s mistrem Aemonem o dracích, jež navštívili Zeď," mile se na ní usmál a tím zakončil své vypravování.
„Ano, to je pravda," připustila Tysha. „Četla jsem legendu o Ledovém draku a zajímalo mě, zdali by za Zdí nějací draci opravdu mohli být."
„Dle této legendy," vydechl, „mohli."
Z čela celé výpravy se ozvalo zavolání. Černovlasý, kudrnatý chlapec volal jméno svého zlovlka, který proběhl kolem dívky a jejího zavalitého kamaráda, aby se dostal ke svému pánovi. Oba se s hlubokými výdechy vydali za ním.
* * *
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
