Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Skrytý potenciál

Ale neodpověděla tak, jak bych chtěla. "I kdyby to byl někdo, koho máš ráda?"

"Nikdo takový není, slečno," řekla a zamračila se. Její obličej celý ztuhl, jako by se doslova začala měnit v kámen.

Povytáhla jsem obočí a hlavu narovnala. "Opravdu? Ani rodina?"

Jia mě probodla pohledem a já pochopila, že vstupuju na tenký led. Konečně. "Nemám rodinu, slečno," skoro až zavrčela, jak byla naštvaná.

"Takže bys to opravdu udělala, huh? Opravdu uděláš všechno, co ti nařídím?"

"Ano," přikývla odhodlaně.

Krucinál, kdyby to byl někdo podobný tomu idiotovi Shintarovi, tak by řeč neustála na třech větách. On by si určitě nějak rýpl, ale Jia je opravdu jen...podřízená. To musíme změnit, jinak se unudím. Panáků, co jen postávají a beze slova koukají, už mám plné zuby.

"No dobře," narovnala jsem se a snažila se udržet vážnou tvář, přestože se můj úsměv měnil v uličnický úšklebek. "Tak mi teda dej pusu."

Škubla sebou, jako bych jí dala ránu pěstí. Svraštila obočí a její oči ještě víc potemněly. Teď už si byla jistá, že ji testuju. Rty semkla k sobě takovým způsobem, až z nich zbyla jen tenounká čárka.

Zdráhala se. Váhala, jestli si z ní dělám srandu. "Slečno Mayu, omluvte mou drzost, ale-"

"Ne. Řekla jsi, že mě poslechneš," zamrkala jsem na ni rádoby nevinně a lehce se pousmála.

Jia mě probodla pohledem, aby se ujistila, že to myslím vážně. Tiše si povzdychla, jako by nade mnou doslova zlomila hůl. Naklonila se k mému obličeji a svými rty se lehce otřela o mou tvář. Byl to sotva polibek na pozdrav od tetičky.

Když se znova narovnala, hleděla jsem na ni se zvednutým obočím a nezaujatě se zeptala: "To bylo všechno?"

Jia mi neodpověděla.

Vyčítavě jsem mlaskla. "Takhle tě to naučili?" odfrkla jsem si pobaveně. "Další věc, kterou tě budu muset přeučit." Ještě než jsem to dořekla, tak jsem ji popadla za její modrou košili a přitáhla si ji k sobě, ať nemusím balancovat na špičkách.

Ani nestihla zareagovat, když jsem své rty přitiskla na ty její a velmi rychle si je přivlastnila. Oči jsem měla pootevřené, abych ji mohla pozorovat.

Jia na mě však civěla doslova v šoku, když jsem se jazykem dobývala do jejích úst. Rty držela pevně u sebe a ani za nic mě k sobě nechtěla pustit.

Svou volnou ruku jsem jí položila na krk a palcem ji pohladila po uchu. V tom okamžiku ze sebe Jia vyrazila všechen vzduch a (!) pootevřela ústa. Jak vidno, její uši budou jednou z jejích slabých míst.

Jazykem jsem začala zkoumat její pusu a přestože se bránila a mrčela, neodstrčila mě (protože by si to ke mně dle všeho nedovolila...). Její ústa byla horká a příjemná, rty měla hebké a chutnaly po jahodovém balzámu.

Přestože se setkala jen malá část našich těl, probudilo to ve mně mravenčení podobné slabé statické elektřině, jako když se otřete o nabitý balónek. To vlnění postupovalo a zahřívalo každičký kousek mé bytosti tak, jak jsem to ještě nikdy nepocítila. Chtěla jsem si Jiu přitáhnout ještě blíž, aby mi dala toho tepla jen o trošku víc. Jaký to hloupý nápad, že ano.

Odtáhla jsem se, protože jsem se potřebovala nadechnout, a předloktím si otřela sliny, které jsem po celé puse.

Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak dominantní jako právě teď. Bylo mi až trapně, jak se mi to líbilo.

"Takhle se to dělá," pleskla jsem ji po paži hravě.

Jia, jejíž tváře nabraly růžový odstín, se na mě dívala doširoka otevřenýma očima, "Dobře, slečno," zahuhlala, ale neodvrátila se. "Promiňte."

"Prominu, až se to naučíš pořádně," ušklíbla jsem se nad svou prací. "Příště už chci vidět výsledky."

Všechny základy Jiiny existence se právě otřásly jak při zemětřesení. Přestože se snažila vypadat vyrovnaně a odměřeně, měla červené i uši, jak jí bylo trapně. "Nezklamu vás," řekla tiše, protože jí nic jiného nezbylo.

"Výborně," pousmála jsem se. "Počkej na Shizuku a Shintara, než s nimi otec skončí, a potom je doprovoď domů. Mají toho za sebou už hodně a před sebou ještě dvakrát tolik, takže bych byla ráda, kdyby byli oba dva pod dohledem. Potom se hlas u mě," přikázala jsem jí.

"Provedu," řekla poslušně a formálně se uklonila.

"Děkuji," zakřenila jsem se. Moje škodolibé já mi nedalo a tak jsem ji pohladila po hlavě jako poslušné štěně, které poprvé doneslo aport. "Hodná holka."

Jia sebou pod mou rukou cukla a ruce zaťala v pěst. Asi bych měla odejít, než jednu chytnu... "Uvidíme se večer," rozloučila jsem se, na patě se otočila a vyrazila k sobě do pokoje.

Něco mi říkalo, že Jia byla ještě dlouho jak přikovaná na tom samém místě. Nějakým způsobem mi to zvedalo koutky úst, že i tahle neohrožená holka je...prostě jen holka.

Zalezla jsem do domu a sprintem se rozutíkala k sobě do pokoje. Jen zběžně jsem viděla svůj odraz v zrcadle a došlo mi, že i já jsem jak spálená od slunce. Jako bych se smažila osm hodin bez opalovacího krému.

Bylo mi neskutečně trapně, ale naštěstí se můj stav překrvení dostavil moc pozdě, takže si toho Jia neměla šanci všimnout.

Vyplazila jsem se na postel a zaujala polohu embrya, přičemž jsem si k břichu přitáhla jeden ze svých modrých polštářků.

Věci se konečně dají do pohybu. Už je stačí jen dobře nasměrovat.

Ovšem...záleží na tom, jestli je budu kontrolovat já, nebo nakonec budou ony kontrolovat mě...