Sněžné bouře || Hra o trůny

27. kapitola: Balada o smrti

Dívka polekaně trhla svým tělem otáčejíc se za nevítaným hostem. „Same!" vřískla vyjeveně. Tyshyny ruce okamžitě vystřelily po dece na posteli, která v další vteřince zakrývala její tělo před studeným vzduchem zvenčí a očima Samwella Tarlyho.

„Omlouvám se, Tysho," těžce vydechoval a zajíkal se od nedostatku kyslíku v jeho plicích. Zmáhán zrychleným lapáním po dechu si ani nevšiml, že dívka, jíž vyrušil v její světnici, byla oděna pouze ve lněné košili tak, jak nikdy předtím žádnou dívku neviděl. „Musíš se mnou rychle jít!"

„Kam?" divila se se zamračením nad jeho zvláštním chováním. Celý se chvěl v panice a děsu, nemohl popadnout dech a v jeho tváři četla strach. „Co se stalo?"

„Jon..." vydechl a poté se odmlčel, aby mohl do svých plic zhluboka pustit vzduch a doříct tak celé jméno bastarda, „... Sníh... je na útěku!"

„Sedm pekel," pronesla skrz zaťaté zuby netušíc, zda-li tomu má věřit. „To není možné, Same. Ať si vás odnesou Jiní, jestli si ze mě tropíte legraci." Rozbouřené oči se vytočením mračily. Vběhl jí do světnice zcela neočekáván a nezván. Ona pouze ve lněné košili a teplých nohavicích, již připravená uložit se ke spánku pod teplou deku, měla své vlasy rozpuštěné a na obdiv širému světu. V hlavě měla jen upozornění, že se zapomněla zamknout. Co kdyby to byl nějaký jiný muž z Noční hlídky a tímto vpádem by jí připravil o své jediné tajemství?

„Ne, je to pravda!" křikl v naději, že dívka halící se před ním do všemožných látek kolem, uvěří a půjde na pomoc. „Před pár chvilkami vzal koně a vyjel z Černého hradu. Míří na Jih, Tysho! Na Jih do války!"

Rozzlobené mračení bylo to tam hned, jak jí záblesk uvědomění blýskl v očích. Střídala ho grimasa čistého vyděšení z oné situace, kterou si mohla živě představit. „Utekl za svým bratrem," vydechla v porozumění.

Ten večer, kdy se celá šťastná nad zprávou od svého strýce, jenž se ve zdraví dostal na Zimohrad a putoval dál na Jih, jí v plném štěstí bránil pohled na utrápeného Jona Sněha, jehož bratr se vydal spolu s vazaly rodu Starků do války také na Jih, do Králova přístaviště s cílem osvobodit jeho otce, Eddarda Starka. Strach jí otřásl při dalším uvědomění. „To nemůže! Jako zběha ho zabijí!" v úzkosti a počínající panice ze sebe shodila deku a v rychlosti se nasoukávala do huňatého svrchníku, nedbajíc na oči chlapce, jenž jí netrpělivě sledoval.

„Musíme ho přivézt zpět," kývl odhodlaně Sam.

V rychlosti poháněná strachem a přívalem zděšení se Tysha v krátkém momentu vydávala do studené noci. Jen tak narychlo oblečená, na sobě jen věci nejdůležitější, snažila se kolem svého krku ovázat tmavý šátek, jenž se poté snažila nahrnout na hlavu a tím tak schovat své vlasy, které té noci odrážely slabé paprsky bělostného srpu měsíce. Leč zmatkem rozklepané prsty ji neposlouchaly a ona svoji snahu nakonec vzdala, jak splašeně sebíhala schody do nádvoří tvrze. Utíkala přímo ke stájím, srdce jí bilo jako o závod se smrtí a uspěchané nohy jí již rozhodnutě nesly za jejím cílem. Prameny bílého stříbra za ní vlály, ukazovaly se světu, měsíci, hvězdám, pochybné černotě tmy, avšak nyní to Tysha nebrala vůbec na vědomí. V tu chvíli před sebou viděla jasně zcela jiné priority. Musela ho přimět vrátit se.

„Same," vydechla, když ledabyle a narychlo osedlávala klisnu Jona Sněha, jíž zanechal na Černém hradě, „měl bys zůstat u brány hlídat, kdyby se někdo náhodou po Sněhovi sháněl. Bude-li třeba, všechno popři."

„To ne!" rázně zavrtěl hlavou, div si nedupl. „Půjdu s tebou! Je to můj přítel, bratr, i mně na něm záleží, Tysho."

Na čele se jí ve vteřince zjevil ostrý nesouhlas. „Mně na něm nezáleží," zavrčela dotčeně. „Ale na rozdíl od tebe nejsem muž Noční hlídky. Mě za zběhnutí hlavu neuseknou." S těmito nevraživými slovy se dívka mrštně vyhoupla do sedla klisny a se zrakem visícím na stále rozevřené bráně se už chtěla dát do splašeného trysku, když jí ale cestu zastoupil zavalitý chlapec s kulatými tvářemi a odhodláním ve vykulených očích.