47.Kapitola

163 26 1
                                    

Natáhnu se pro telefon a a s úsměvem ho zvednu.

„Halo?" Nathaniel mě pozorně sleduje, ale nepřestává se cpát snídaní. 

„Hm tady Matthew, Elisabeth u telefonu?" zeptá se hlas.

„Ano u telefonu, kdo jste?" Pohled mi zvážní a nervozně si přejedu rukou po noze. 

„Jsem vnuk od Bena, napsal dopis, kde vás zmínil," odpovídá. Ben? Jsem zmatená. 

„Nejsem si jistá, jestli voláte správně."

„Ale ano, povídal mi o vás skoro pořád. Jste ta dívka z letadla ne?" Najednou mám v hlavě naprosto jasno. Vybavila jsem si ve vteřině Benovu tvář a jeho vřelé slova na mojí osobu. 

„Ano, vzpomínám si. Děje se s ním něco?" Koutkem oka kouknu po Nathanielovi, který mě pozoruje se zmateným výrazem. Z druhé strany slyším hlasité povzdechnutí a dlouhou odmlku.

„Včera na večer zemřel," promluvil neznámý. Ruku jsem si dala přes ústa.

„O bože, to je mi líto," řekla jsem. 

„Měla byste přijet, do esemesky vám pošlu adresu." Snažím se najít slova, ale jsem v šoku. Sice jsem k němu neměla žádné pouto nebo něco takového, ale vím, že to byl dobrý člověk s ještě lepším srdcem. 

„D-dobře," zakoktám.

„Brzy se uvidíme," poví mi naposled, pak už to položil. 

„Elisabeth děje se něco?" Nathaniel ke mě vzhlédne.

„Zemřel jeden známý, řekla bych," vysvětlím mu. Zapípá mi mobil a mě je jasné, že je to adresa na kterou mám přijet. 

„Budeš tam chtít jet?" 

„Myslím, že ano, ale co moje matka?" zašeptám.

„Tvoje matka to zvládne Beth."

„Myslíš?" 

„Vím to," ujistí mě a natáhne ke mně ruce. Vtáhne mě do silného objetí. 

„Děkuju," zamumlám mu do krku.

„Ale teď se musíš najíst," řekne mi rázně. 

„Já nemá-."

„Žádný takový, prostě se najíš Elisabeth." Upírá na mě pohled a mě zbývá jen to, abych přikývla a poraženě se zase posadila naproti němu. První sousto jsem spolkla a hned vzápětí jsem položila vidličku zpátky na stůl.

„Jez!" 

„Nate, já už nechci, jsem plná," vyvětluju mu.

„Beth, nic jsi nesnědla," řekne mi. Poslechnu. Zase. 

„Chceš vyrazit dneska večer nebo zítra ráno?" 

„Sbalím se a po 5 můžeme jet," řeknu mu. 

„Dobře." 

„Něco si zařídím a pak pro tebe přijdu ano?"

„Nate, jestli nechceš nemusíš se mnou jezdit. Zvládnu to," povím mu.

„Uvidíme se." Nakloní se pro polibek na tvář a s úsměvem ode mně odchází.


Fade [CZ]Where stories live. Discover now