Fade [CZ]

38.Kapitola

„Kdo to je?" promluvím vystrašeně.

„Elisabeth, prosím pomoz mi. Nevím, kde jsem, ale tvůj otec, tvůj otec je mrtvý," řekne mi ženský hlas, který hned vzápětí poznávám.

„Mami? Co se děje?" Se slzami v očích si zakryju ústa, abych nezačala křičet.

„Nathaniel ti pomůže." Mohu slyšet, jak na druhé straně potlačuje vzlyky. 

„Cože!" Ale to už jen slyším chrčení a následné pípání. Upustím telefon na zem a začnu se nepřetržitě klepat. Pláč zaplavil celé moje tělo a já v tuto chvíli nejsem schopna udělat vůbec nic. Podívám se na svůj telefon a dřív než stačím udělat něco jiného, volám jeho číslo.

„Elisabeth." Uslyším hrubý hlas a kolena se mi podlamují, hned jak řekne moje jméno.

„Já, já, prosím." Překotně se snažím vysvětli, co se děje, ale jsem ztracená. Stejně jako tehdy, když mi otec oznámil, že můj bratr už nepřijde.

„Elisabeth, co se k sakru děje?" I když ho nevidím, tak vím, že si prohrábl vlasy a rychle zamrkal.

„Přijeď pro mě prosím." Vzlyknu. Potřebuju na vzduch. 

Když sedím na lavičce, utopená v slzách, nedokážu myslet na nic jiného než na to, že nemám otce. Nemám bratra. Žádný muž už v mém životě není. Ach ne. Už je to tady zase. Klepou se mi ruce a cítím, jak ledová jsem. 

„Beth," promluví na mě muž tyčící se nade mnou. Takhle mi říkával. Paul. Můj bratr.

„Nate," zavýskám a vstanu tak rychle, jen proto, abych ho mohla obejmout. Zkamení. Celý se napne, ale já to potřebuju. 

„Prosím vezmi mě domů," zašeptám mu do bundy. Jeho ruce jsem pořád podél těla a já jsem tady ta, která je k němu přitisknutá. Slyším jak lapá po dechu. 

„Tak mě pust," řekne chladně. Přecházím jeho chování, protože to je v tuto chvíli jediný člověk, kterého mám. Docházíme k autu a krátká cesta, kterou jedeme je strašná. Delší než kdy jindy. Panuje mezi námi ticho a já nemám slov. Počkám až naberu sílu, alespoň něco říct. 

Sedím v křesle u něj doma s čajem v ruce. Slzy nepřestaly stékat po mých lících a já si můžu jen představit, jak opuchle teď vypadám. 

„Beth, prosím přestaň plakat." Nakloní se nade mě. Ještě před několika hodinami jsem ho proklínala a nechtěla ho nikdy vidět a teď tu sedím v jeho bytě a jediné, co si přeju je to, aby mě uklidnil a řekl mi všechno, co má.

„Jak ti mám pomoct?" zeptá se tiše. 

„Obejmi mě," zakuňkám. Podívám se do jeho očí, které jsou černější než, kdy jindy. On se zlobí? Proč? Nic, nic jsem...Když, chci znovu promluvit a zeptat se, co se děje, tak pocítím jeho vlhké jemné rty na těch mých.