Fade [CZ]

25.Kapitola

„Abych řekl pravdu, bolí to jako čert," promluvil do ticha. 

„Myslela jsem, že spíš." Pousmála jsem se. Pomalu rozevřel víčka a mě se zas naskytl pohled na tu barvu, která mě pronásleduje, jak ve snu tak v můrách. Je to tak zvláštní pocit sedět vedle něj, v klidu, bez hádek. Možná je to tím, že nejsem zkušená a všechno ve mně je zesílené, myslím tím pocity. Do teď jsem si myslela, že to je jen iluze, že si to namlouvám, že jsem přecitlivělá, ale je to tak a nemůžu to změnit. 

„Omlouvám se, za to, jak jsem se choval," řekne mi z nenadání. Střelím na něj pohledem. 

„Neměla jsem se plést do věcí do kterých mi nic není." 

„Prostě jsem pochopila, že nemáš zájem o mojí přítomnost, tak se ti snažím vyhýbat," vysvětlila jsem, ale sama v hloubi duše jsem si myslela pravý opak. Z mojí strany.

„Elisabeth, už jsem ti řekl, že to není, že bych nechtěl. Sakra, jak já bych chtěl, ale nejde to," říká.

„Proč?" Jediná věc, kterou dokážu v tuhle chvíli říct. 

„Protože nejsem pro tebe dost dobrý."

„Proč si přišel za mnou Nate?" zeptala jsem se rozhodně.

„Protože jsi jediný člověk, kterého mám," zašeptá. Moje srdce se zastaví a jsem mimo realitu. Co se to se mnou děje. 

„Jsi tak komlikovanej." povzdechla jsem si.

„Co s tebou mám dělat," řekl mi. 

„Zítra tě zvu na čaj." Až jsem to řekla, tak jsem si uvědomila, jak uboze zním. Toužím po jeho blízkosti tak moc, že nedokážu ani přiznat to, že jsem trapná, když ho musím zvát já. Sama totiž dobře vím, že on by nic neudělal.

„Elisabeth." Podíval se mi do očí a já se začala zase ztrácet. Má napnuté svaly, můžu to cítit  to se snažím být, co nejdál. 

„Prosím." Jak ubohá ještě budu. Jsem puberťák? 

„Fajn, budu tě čekat kde?"

„Před knihovnou, musím ještě do práce," řekla jsem pyšně. 

„V šest na náměstí?" Usmála jsem se na něj. Opět a on mi úsměv neopětoval. Opět.

„Fajn," zašeptal a jeho víčka se začaly zavírat a já se po několika minutách zírání na něj opřela o sedačku a usnula jsem v jeho těsné blízkosti.