36.Kapitola

173 31 1
                                    

Čaj začíná ztrácet na chuti a horkost z hrnečku také odplula. 

„Elisabeth, už se budu muset vrátit ke svým dětem" promluví ke mně Gretta. 

„Ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin," řekla jsem s pohledem upřeným na hodinkách. To už jsem tři? To jsem tady strávila několik hodin? Zakručí mi v bříšku. Od rána jsem taky nic nejedla, musím si něco zajít koupit. Když si uvědomím, že jsem se ve státech cpala skoro až do bezvědomí a teď? Všechno je to kvůli bratrovi. Přestala jsem jíst, když myslím přestala, tak to myslím vážně. Nechala jsem všeho.

„V pořádku, jen už vážně spěchám." Zasměje se. Začnu se prohrabovat v tašce s cíle najít svojí  peněženku. 

„Ne. Žádné, placení," vykřikne. 

„To už je podruhé, co bych neplatila. Cítím se trapně," řeknu popravdě.

„Jo to jen čaj Elisabeth." Překvapí mě, když mě pohladí po vlasech. To dělávala moje matka. Řekla bych, že na její věk je krásná. Středně dlouhé měděné vlasy ji splývají s černým trikem s dlouhým rukávem, které je překryté světle hnědou chlupatou vestou. Odhadla bych její věk okolo pětapadesáti. obličej má mírně kulatý, ale za to na mě vykukují svítivé zelené oči. Znám ji teprve měsíc, ale můžu s jistotou říct, že jako jedné z mála můžu věřit. Spolehlivost a věrnost ji čouhá z očí, taková druhá maminka. 

„No dobře," řeknu a začnu se rychle zvedat ze židle. Po pár chvílích se nacházím opět na studené ulici. 

„Nevíš, kde můžu nakoupit?" zeptám se jí.

„Jo jasně, za rohem je malý obchod s potravinami," odpovídá.

„Tak pozdravuj děti a uvidíme se zítra," povím ji. Políbí mě na tvář a za chvíli mizí na konci ulice. Rozcházím se směrem, který mi byl řečen a voila přede mnou je supermarket. 

Nákup jsem stihla rychle na můj vkus. Ach ne, zase začíná sněžit. Zanedlouho se nacházím u panelákového domku. Do očí se nahrnou slzy, když procházím kolem jeho bytu. Nezastavuj se, nezastavuj se. Začínám odemykat zámek, ale v tom uslyším hlasití bouchnutí dveří zamnou. Než se stačím otočit, pocítím na rtech hořkou pachuť whiskey. Líbá mě. Zase. 

„Sakra, co si myslíš, že děláš?!" vykřiknu a odstrčím ho od sebe. 

„Nedělej, že to nechceš," řekne mi slizce. O můj bože.

„Vypadni ode mně!" ječím na něj.

„Děláš tady scény, ale přitom si vlhká jen z pomyšlení na to, že bych ti dělal tohle," řekne tiše a směřuje rty k mému krku. Nemůžu říct, že lže, protože to, co tvrdí mě vzrušuje a rozpaluje do nejvyšších otáček. 

„Jsi opilý a já s tebou nechci mluvit chápeš to?" Snažím se nekřičet tak moc, přece jenom nebydlíme tady sami a co by si pak pomysleli sousedé. Zkoumá mě pohledem. Nepřetržitě. 

„Nikdy jsem si nevšiml, jak krásné máš oči," říká mi s pohledem upřeným na mě. Začíná mě to děsit. Děsí mě taky to, jak rychle mi bije srdce. 

„Chci tě šukat," promluví znovu.Než si to stačím rozmyslet, moje ruka vystřeluje k jeho tváři a hned se ono místo zbarvuje do červena. Jeho oči potemní a hrudník se mu zvedá. Tam a zase zpátky. Tak rychle. Tohle jsem dělat neměla. Prosím neubližuj mi. Svalnatou rukou mě hbitě přišpendlí ke dveřím a tlačí mě pod krkem. 

„Kolikrát jsem ti sakra říkal, že se mě nemáš dotýkat!" křičel mi u obličeje.

„Přestaň na mě kurva řvát!" zařvala jsem z plných plic a se vší silou jsem ho odstrčila. Zapotácel sebou a doteď jsem na něm nepoznala, jak moc je opilý. Do rukou jsem vzala tašky, které jsem upustila hned na to, jak mě políbil. Bez jediného pohledu jsem za sebou zamkla. Sjela jsem podél dveří a začal jsem plakat. Zase. Dnes už po několikáté . Je to unavující,.. Nemám ani komu zavolat, vypovídat se. Chci se vykřičet ze všech svých problémů. Chci vykřičet, jak hrozně se ve zkutečnosti cítím. Opravdu jsem si myslela, že on by mi mohl pomoct, ze všech těch odporných věcí, co se mi staly. 

Fade [CZ]Where stories live. Discover now