Fade [CZ]

13.Kapitola

Frustrovaně jsem procházela chodbou pryč z budovy. Lidé, kteří na mě civěli jsem ignorovala a moje jediné přání bylo, být už konečně zpátky doma.

„Slečno počkejte," vykřikla na mě paní se kterou jsem mluvila prvně.

„Ano?" promluvím na ni.

„Já no pan ředitel mi říkal, že vám mám dát papíry k přijetí." Usmála se.

„Dobře," vydala jsem se za ní a koukala při tom okolo sebe, abych alespoň  trošku poznala svoji budoucí školu. Zastavili jsme se před dveřmi, do kterých jsme hned vzápětí vešly. 

„Budete platit po semestru nebo na celý rok?" zeptala se mě.

„Po semestru," odpověděla jsem ji. Podala mi papír, který jsem podepsala, vrátila jí ho zpět.

„Jste v pořádku?" 

„Ano, já si potřebuji jen odpočinout," zalhala jsem.

„Jste nějaká bílá, takže vám to řeknu v rychlosti." Pohladí mě po rameni.

„Přijdete v pondělí a tady máte mapu školy." Do ruky mi strčila papír a pohlédla mi do očí.

„Slečno, běžte si lehnout a vyspěte se, už je pozdě," řekla mi. Vyšla jsem ze dveří a bez rozloučení jsem šla ke vchodovým dveřím. Ani jsem si neuvědomila, že už by mohla být tma. Na nebi nebyla ani jedna hvězdička a vítr profukoval skrz bundu. Na hlavu jsem si dala kapuci a ruce si zastrčila do kapes. Cesta se krátila a já mě byla zima. Procházela jsem ulicí, která byla mojí cílovou rovinkou. Po levé straně mám park a po pravé? Abych řekla pravdu, nic.

„Hej stůj!" zakřičel mužský hlas za mnou. Neotočila jsem se ani o centimetr a pokračovala jsem v chůzi.

„Heej!" Na ruce jsem ucítila silný stisk. Během vteřiny se mi snažil vytrhnout tašku z ruku.

„Nechtě mě být," zaječela jsem.

„Dej mi ty věci. Hned!" Zaječel a vytáhl na mě zbraň, kterou namířil oproti mě.

„Prosím, nech mě být," řekla jsem tiše.

„Ticho!" Jeho ruka rozklepaně držela pistoli, ale nátlak na mě se nechýlil ke konci.

„Nechceš to udělat," povídám mu. Pěst vystřelila proti mému obličeji a moje tělo se skácelo na na studenou zem. Cítila jsem jak jeho ruka putuje po mém těle až dojde k zapínaní mé bundy, kterou strhl, vzal mi triko, kalhoty a tašku. Všechno. Nechal mě tam ležet. Rukou jsem si utřela krev, která stékala po mém líci. Na mé polonahé tělo začaly dopadat sněhové vločky. Kolem mě prošel muž okolo dvaceti, podíval se na mě a pokračoval dál. Ani ho nenapadlo mi pomoct.

Z posledních sil jsem se dostala až ke vchodovým dveřím. Nic jiného než začít bušit na dveře mě nenapadlo, ale marně. Po několika minutách jsem se odhodlala k tomu, že zazvoním na jediného člověka, kterého jsem tady doposud viděla. Stiskla jsem tlačítko a čekala. Nic. Opřela jsem se o dveře a moje čekání se pomalu stávalo jistou smrtí. 

„Můžete říct, proč mě otravujete v tuto noční hodinu." Uslyšela jsem za sebou hrubý hlas.

„Já, já se." Nebyla jsem schopna říct ani jedno slovo, protože jsem propukla v pláč. Když mě propaloval pohledem, nebyla jsem schopna udělat vůbec nic. Přešla jsem práh vchodových dveří a nechtěně jsem se otřela o jeho paži. Po jednom schodu jsem se zhroutila na zem a pláč se změnil v hysterický. Prošel kolem mě jako vzduch.

„Pomoz mi prosím," zašeptala jsem mezi slzami, ale to už jsem slyšela bouchnutí dveří v patře nade mnou.