Fade [CZ]

33.Kapitola

Probudila jsem se okolo 8 ráno, což  je na můj vkus docela pozdě,  na to, že obvykle naspím něco okolo 4-5 hodin denně,  ale za to si dokážu užít netečné ležení v posteli. Koukání do stropu je náhodou velice zajímavé. Mám pocit, že to je jediná věc, která mě poslouchá, až na to, že mě neodpoví a neporadí.
Zítra mě čeká konečně škola a to celý týden. Jsem jediná osoba na této planetě,  která prahne po učení a po tom,  aby jsem byla chytrá,  měla co nejvíce vědomostí. Měla bych si koupit nějaké desky nebo sešity,  když tak o tom přemýšlím. Sáhnu po telefonu,  který leží na nočním stolku a najedu na svojí hudební knihovnu, kde se nachází jen to nejlepší. Mám velmi specifický výběr hudby na můj věk a dobu,  kde žiju. Určitě je jen pár mladých jedinců,  co se utápí v melodiích Franka Sinatry a Elly Fitzgerald. Než se naděju telefon hraje Strangers in the night. Jak krásné na probuzení,  mohla bych to poslouchat od rána do večera,  každý jeden den. Posadím se a chvíli jen tak civím a užívám si zatím neposkvrněný den.
Měla bych se upravit a vyrazit na průzkum města a místních obchůdků přece jenom potřebuju si koupit věci do školy. Vstanu a rovnou jdu do šatníku ze kterého vytáhnu černý svetr a džíny stejné barvy. Vše hodím na postel a odcházím do koupelny.

Rozhodovat se,  jestli si vzít  tmavou rtěnku nebo světlou je pro mě v tuto chvíli největší problém. Koukám na svojí kosmetiku a hledám  barvu,  která je pro dnešek pro mě ta pravá. Nanesu neutrální hnědou barvu s černou linkou na očích. Vlasy jsem si zatím nechala v culíku. Převléknu se do nachystaného oblečení a ruku dozdobím zlatými hodinkami. Vlasy nechávám volně splynout se svetrem. Na sebe hodím zimní bundu,  obmotávám si hnědou šálu kolem krku a nesmím zapomenout mojí čepičku.
Projdu kolem jeho dveří a přemýšlím nad tím, jestli mám zaklepat. Mohla bych se ho zeptat,  jestli mi nechce dělat společnost. Sama sebe přesvědčím o tom,  že je to dobrý nápad a už  mám ruku na dveřích. Doufám,  že jsem ho nevzbudila je po 9. Ve dveřích se objeví vysoká blondýna v jeho košili,  ve které byl se mnou.

,,Je tady Nathaniel?" zeptám se překvapeně. Dlaně se mi začaly potit a pohled jsem odvrátila od jejího obličeje.

Zavolám ti ho, " řekla  mi arogantně a odkráčela pryč. Stojím jako přikovaná přitom bych měla utéct dokud je čas.  Čekám na příchod muže,  který mě mate jako nikdo v mém životě.

,,Elisabeth," uslyšela  jsem jeho hlas. Pohlédla do jeho dokonalých hnědých očí. Vlasy měl mírně rozcuchané a na rtech mu pohrával úšklebek.

,,Já,  já chtěla jsem jen vědět,  jestli bys nechtěl jit se mnou do města, " pověděla jsem až moc tiše a stydlivě. Překvapený výraz mě neminul.

,,Víš ja bych rád, ale mám tu," řiká mi a pokyne rukou do prostoru,  ale přeruší ho blondýna,  která projde kolem nás,  ale otočí se a začne.

,,Zavolej mi, ráda jsem tě poznala. " Usměje se na mě a odkráčí pryč od nás. 

,,Když  chvíli počkáš,  tak jsem tvůj. " Zářivě na mě vystrčí zuby. Pokyne,  abych vešla dovnitř.

,,Počkej tady,  budu tu hned. "

Vždyť jak odcházel ode mně,  tak bylo něco kolem půlnoci a líbali jsme se,  proč by... Ne,  nebudu se kvůli tomu trápit. Je dospělý,  já jsem dospělá a měla bych pochopit, že Nathaniel není můj princ na bílém koni,  ale zase mi řekl, že jsem jiná a že na mě myslí...

,,Jsem tady," vyruší mě jeho hlas. Na sobě má tmavě hnědý svetr a džíny. Navléká se do bundy a nasouká do bot.

,,Tak můžeme?" zeptá se a je jen přikývnu a vyjdu ze dveří.  Nevím,  jestli mám být naštvaná,  každopádně jsem zmatená a něco mě užírá.