Fade [CZ]

3.Kapitola

„Prosím ne, prosím." S křikem se probouzím celá upocená. Rukou si setřu pot z čela a koutkem oka uvidím, že je pět ráno. Spala jsem čtyři hodiny, to je dobré skóre. 

„Zlatíčko jsi v pořádku?" promluvila moje matka. Podívala jsem se na zamčené dveře a přemýšlela o tom, co teď udělat. Plouživým krokem jsem došla ke dveřím a otevřela je. Stála tam v bílé noční košili s utrápeným výrazem. Koukla jsem ji do očí a čekala na její reakci, nic neříkala. Nečekaně si mě přitáhla do objetí.

„Děťátko moje nešťastné." Rukou mi hladila záda, cítila jsem, jak moc smutná je, ale není ani tak zdaleka jako já. 

„Tak moc to bolí mami," zašeptala jsem ji do hrudi. 

„Já vím miláčku, já vím," řekla mi nazpět. Její havraní vlasy mě šimraly na obličeji, její kůže mě studila, ale byla jsem v tuto chvíli tak ráda, že jsem u ni v náruči. 

„Co se děje?" promluvil táta za námi.

„Noční můra," odpověděla za mě. 

„Pojď." Táta mě vzal za ruku a táhl mě směrem do ložnice, kde mě postrčil do postele. Než jsem stačila cokoliv udělat nebo říct, byla jsem opět v objetí mých rodičů. Po několika minutách jsem znovu usnula. 

Oči jsem rozlepila už když jsem uslyšela křik z vedlejšího pokoje. Vyskočila jsem z postele a přiblížila jsem se ke dveřím, které jsem trošku pootevřela, abych je lépe slyšela. Konkrétně moje rodiče.

„Jacku, musíme to udělat," řekla moje matka.

„Nebudu se stěhovat Kelly, prostě nebudu."

„Zblázní se z toho, ty to opravdu nechápeš?"

„Kam se chceš přestěhovat? Hm?" zeptal se posměšně táta.

„Daleko odsud."

„Jak to myslíš? Pryč ze států?"

„Ano, Jacku, pryč ze států." Tohle bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Potichu jsem zavřela dveře a sedla si znovu na postel. Hlavu jsem si složila do dlaní a kolena se mi rozklepala. Začala mě obklopovat zima a další starost, jestli se přestěhujeme, tak už nikdy nebudu moct vdechovat jeho vůni v jeho pokoji, jeho, jeho, jeho. 

„Elisabeth, ty už si vzhůru?" Vešel do pokoje můj otec. 

„Jo, jdu do pokoje," zamumlala jsem.

„Kdy budeš jíst?" Zkřivil táta obličej.

„Nemám hlad."

„Sakra Elisabeth, musíš jíst."

„Musím jen umřít." Na to nic neřekl, ani nevím, co by na to měl říct, protože je to pravda a on pravdu nemá rád. On sám moc často lže a moc dobře to ví, ale snaží se to skrývat a to penězi. Peníze jsou jediná věc, která tátovi pomáhá v tom, aby si lidé mysleli, že je dobrý člověk. 

„Jen umřít," zašeptala jsem, když jsem zavírala dveře od svého pokoje.