Fade [CZ]

32.Kapitola

„Myslíš, že je to dobrý nápad?" Ušklíbne se na mě a povytáhne obočí o kousíček nahoru .Silné dlaně mě pevně uchopí za boky, cítím se teď tak malinká. Oproti mě je mohutný a určitě přes hlavu vyšší.

„Nemyslím Nathanieli, já to vím," zašeptám, jeho obličej je u mě tak blízko. Snažím se najít nějakou maličkou chybičku, ale není tam. Je dokonalý. Od první chvíle, co jsem ho uviděla, se cítím zvláštně. Každý dech, který dopadá na mojí horkou kůži mě rozpaluje jako oheň. Oheň, který vidím pokaždé v jeho očích.

„Zapomeň na všechno zlé Elisabeth a vnímej jen mě ano?" Mírně zakývám hlavou. Opět pocítím jeho rty na těch mých. Jazykem mi přejede přes můj spodní, o můj bože. Je čas dýchat, ale nejde to, jsem jako zastavena  čase. Uvězněna v jeho náručí, polapena jeho rty. Stisk na mých bocích zesílil a cítím, jak se mi jeho prsty zarývají do kůže. Kdyby tu tak mohla být moje kamarádka, konečně by věděla, že jsem dostala svojí pusu. Tu, kterou jsem si vysnila. Asi by mi nezáviděla, ona neměla nikdy o muže nouzi. Vždycky jsem to spíš byla já, kdo tiše záviděl, ale doteď nechápu, jak dokázala někoho "milovat" a po chvilce "milovat" někoho jiného. Takhle jsem si lásku nikdy nepředstavovala, tak lhostejně. Vždy jsem to vnímala tak, že láska je něco, co by mělo být výjimečné, čisté. Měl by to být někdo, na koho myslíte každou sekundu vašeho života. On je to, na co myslím každý den, i když ne pořád, tak je to tak. On je to, co jsem hledala, to, na co jsem čekala, ale on je jiný. Nebude jednoduché získat ho. Nebude mě milovat, tak jako já. Nikdy jsem se nezamilovala, tak proto. On musel projít láskou už tolikrát, už jen kvůli jeho vzhledu.Závidím sama sobě, že právě teď stojím sevřená v jeho náručí. Nalepená na rty, které mě tak dychtivě líbají. 

„Po tomhle jsem toužil tak dlouho," řekl mi tiše do rtů. 

„Opravdu?" Usměju se na něj. 

„Jo," zabrouká.

„Jste velice matoucí pane Steavensi," povím mu.

„Nevěděl jsem, že jsem ti řekl svoje příjmení."

„Neřekl. Já jsem jen chytrá holka." Zasměji se, ale on mě propaluje pohledem.

„Nesnáším, když mě takhle pozoruješ."

„Pozoruju tě proto, protože se nemůžu nabažit pohledu na tvoji dokonalou tvář," vysvětlí.

„Jsem unavená," povím mu popravdě. 

„Půjdu," řekne a pouští mě.

„Můžeš tu zůstat Nate."

„Půjdu k sobě," říká.

„Určitě?" ptám se znovu.

„Určitě," ujišťuje mě a odchází. Před zavřením ke mě vrhá poslední pohled s úšklebkem a je pryč.