Fade [CZ]

28.Kapitola

„Asi bychom měli jít Elisabeth, je tma a začíná být zima," řekl mi, když jsme se procházeli ulicemi města. Nechtěla jsem, aby jsme se rozloučili, tak chladně jako vždycky, prostě jen chci, aby se mi otevřel. Sníh všude kolem nás je kouzelný, takže zapomínám, jaká je mi strašná zima. Neodpovídala jsem, mlčela jsem. Pro jistotu.

„Nebo se chceš ještě procházet?" Povzdechl si a koukl se na mě. 

„Nechám to na tobě." Usmála jsem se. 

„Hej, Elisabeth, poslouchej mě." Zastavil se a chytl mě za rameno, tak že jsem stála kousíček od něj.

„Myslíš na mě?" zeptal se mě a totálně mě zaskočil. Čekala jsem jakoukoliv otázku, ale tohle mě překvapilo? Vážně se musím sama sebe ptát? 

„Poslední měsíc nemyslím na nikoho jiného," zašeptala jsem. Propaloval mě pohledem a i když byla tma tak jsem dokázala poznat, jak v nich plápolá oheň. Nastalo ticho a přišel dokonalý úsměv, který patřil jen a jen mě. 

„Pojď," pověděl mi a rukou mě popostrčil k chůzi. Je příjemné vědět, že na mě myslel, že by mu mohlo na mě záležet, ale na tohle je trošku brzy zdá se mi. Sníh mi připomíná moje city, přijdou tak rychle, jsou tu chvíli a pak se ztratí. 

„Kolik ti vůbec je?" Podíval se na mě  a pokračoval v cestě.

„19 za měsíc mi bude dvacet," odpověděla jsem. Doufám, že mu dojde, že chci vědět i ten jeho.

„Věděl jsem, že jsi mladá, ale tak?" zasmál se.

„Jak to myslíš?" 

„Že jsem starší," pověděl.

„To mi došlo." Ironicky jsem přetočila očima a zadívala se na moje boty, které se co vteřinku zabořovaly do sněhu.

„Elisabeth, jsem opravdu starší."

„Typuju tě na třicet?" Koukla jsem na něj jedním okem, přesně, tak, jak to udělal i on.

„Třicet dva," řekl mi. Jo, abych řekla pravdu, pro někoho to muže být velký věkový rozdíl, ale já nevím, prostě když milujete, tak bych neřešila jestli je mu padesát nebo dvacet. Ani jsem si to neuvědomila a stála jsem před vchodovými dveřmi. Vytáhl klíče ze svého kabátu a odemkl je, já se mohla pohodlně vydat nahoru po schodech. Věděla jsem, že jednou to bude potřeba, to, že bydlíme naproti sobě. 

„Chceš jít dál?" zeptala jsem se ho, když strkal klíček do svých dveří. 

„Dobře." Usmál se a vydal se za mnou. Tak, teď stačí jen, aby mě začal mít rád. To je hračka ne? Uchechtla jsem se nad svou hloupostí a snažila jsem se najít plán, jak to všechno zrealizovat. Plán, kterým získám jeho srdce. Zvládla jsem i horší věci, než získávání něčího srdce, ale tohle jsem ještě nikdy nedělala.