Fade [CZ]

17.Kapitola

„Ale ty mi nemůžeš pomoct chápeš to?" vykřikla jsem, aniž bych si uvědomila, jestli to je správné. Koukla jsem do jeho temných očí, které mě tak moc děsí. 

„Jak si přeješ Elisabeth," řekl tiše do prostoru ve kterém bychom slyšeli i pád jehly. Ucítila jsem najednou chlad, jak se jeho tělo vzdálilo od mého. Svalnatá postava odcházela pryč ode mně a mě došlo, že jsem to asi přehnala. Slyším prásknutí dveří mých a následně i jeho. Cítím se teď ještě prázdnější než kdy předtím. Svíravý pocit kolující mým tělem mě neopouští. Myslela jsem, že když odejde a budu mít od něj klid bude mi lépe. Proč se cítím ještě hůř?

„Omlouvám se," zašeptám tak tiše. Slzy zahalily mé tváře a následně kapky dopadly na moje oblečení. Mnu si své ruce  a snažím se zapomenout na všechno, co se mi kdy stalo. Samota, to je to slovo, které mě vystihuje. Samota jsem já. Jsem uzavřená kapitola a teď jsem uvěřila tomu, že už žádné pokračování nebude. Jsem to jen já a můj prázdný život. Bez rodičů, které o mě nemají zájem. Bez bratra, kterého jsem ztratila tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit, že za několik dní to bude půl roku. Asi jsem si myslela, že ta ukrutná bolest přejde, že se to zastaví a já budu moct žít život, který jsem si pro sebe tak moc přála, ale teď tu stojím, sama uprostřed pokoje se slzami v očích, s dírou v srdci. Schoulila jsem se do klubíčka na sedačce, zakryla jsem se dekou a po několika minutách jsem usnula.

 „Halo, otevřete dveře, slyšíte!" Probudilo mě řvaní za dveřmi. Ospale jsem se zvedla z gauče a vyrazila ke dveřím, které jsem následně otevřela. Přede mnou se tyčil vysoký černoch v uniformě, který zrychleně oddechoval.

„Jak vám můžu pomoct?" zeptala jsem se vystrašeně. 

„Vaši rodiče.." řekl tiše. Do mých plic přestal proudit vzduch a moje tělo se skácelo ve vteřině na zem. Je se mnou konec.