Fade [CZ]

27.Kapitola

„Ahoj," řekla jsem mu, když jsem stála před nim. 

„Ahoj." Usmál se na mě.

„Tak kam mě chceš vzít?" zeptal se. Tak to je pro mě dost trapné. 

„No, myslela jsem, že zajdeme do jedné kavárny, kterou jsem objevila." 

„Jsem ti v patách." Rozešla jsem se směrem ke kavárně Inside. Stejně jako včera jsem pocítila tu nádhernou vůni, specifickou jen tady. 

„Budete chtít sedět stejně jako včera?" zeptala se mě žena v červené košili s nápisem. 

„Ano," odpověděla jsem s úsměvem. Pokynula rukou a já se rozešla tím směrem. Pověsila jsem si bundu a hned potom jsem si sedla do křesla. 

„Takže tady se schováváš?" Udiveně se díval kolem sebe.

„Myslím, že to bude jedno z míst." Uculila jsem se. Je to jedna z chvíli, kdy nemyslím na špatné věci. Když jsem na blízku jemu, vidím vždycky světlo na konci té tmy, která uvnitř mě panuje. Když je pryč, cítím tu samotu. Jsem jako ztracená. 

„Děje se něco?" Zvedl obočí a konečně se mi podíval do očí.

„Ne, jen jsem se zamyslela," zašeptala jsem.

„Smím vědět nad čím?" 

„Nemyslím si, že je nejlepší o tom mluvit." Odvrátím od něj zrak a zadívám se na hořící svíčku na stole. 

„Elisabeth, proč tu jsem?" 

„Nikoho nemám, ale pořád vidím tebe a ty jsi.." zastavila jsem se a zadívala jsem do jeho očí a čekala jsem, že by mi mohl konečně říct něco rozumného.

„Nemůžeme spolu být, byla by to tragédie," říká mi. 

„To nemůžeš myslet vážně." 

„Zasloužíš si někoho, kdo bude stejně perfektní jako jsi ty," vysvětluje mi tiše. 

„Tak strašně mě ubíjíš Nate." 

„Už tak jsem na hranici zhroucení a to, že mi vykládáš tyhle hlouposti." 

„Poznala jsem tě, když jsem byla v největší temnotě a když ses na mě poprvé usmál, věděla jsem, že jsi někdo komu můžu věřit," povídám mu pravdu. 

„Nemůžu spát, když vím, že jsi smutná," říká mi.  

„Nate." Natáhla jsem ruku k té jeho, ale odtáhl se. 

„Co si dáte?" zeptal se muž ze včera.

„Zelený čaj a citron prosím," řekla jsem slušně.

„Dám si expresso," objednal si Nate a já se opět dostala do pekelné situace.

„Nesmíš mě zničit jako ostatní," zašeptala jsem.

„Nech toho," řekne hrubě. 

„Nechat čeho?"

„Toho žvatlaní o ničem."

„Připadám ti snad jako nic?" zvedla jsem 

„Bože to ne, ale jen nejsem prostě dobrej člověk," říká mi.

„Tak mě nech změnit tě." Tiše k němu promlouvám.

„Elisabeth, jsi neuvěřitelná." Zasměje se.

„Tak tady to máte." Vyruší nás číšník 

„Děkujeme," řekla jsem za nás za oba. Opět jsme zůstali sami a tentokrát nezačnu konverzaci.

„Krásně to tu voní," promluvil do ticha, které mezi námi panovalo.