12.Kapitola

297 31 0
                                    

Nemohla jsem ani dýchat, když se jeho tělo pomalu přibližovalo k tomu mému. Moje srdce vynechalo pár úderů a dlaně se mi potily víc než kdy jindy. Jediný krok nás dělil od toho abychom na sobě byli nalepeni.

„Mám jeden takový návrh," řekl mi.

„Já, já nejsem si jistá, jestli bych už neměla jít Pane," vykoktala jsem rychle ze sebe. Je to pohledný postarší muž v nejlepších letech. Na bradě mu raší vousy a jeho bílá košile je zastrčená v černých, upnutých oblekových kalhotách. Probodával mě zelenýma očima a moje srdce zastavilo.

„Chcete zdělit mojí nabídku?" zeptal se. Jeho ruka vstřelila k mé rozpálené tváři po které přejel dlaní, tak pomalu.

„Nevím," promluvila jsem tiše.

„Posaď se," pověděl mi. Od kdy si tykáme? Nejistě jsem se protáhla kolem něj a sedla si na křeslo, které ještě před malou chvíli bylo jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí. Do noh jsem si schovala svoje rozklepané ručky a čekala na to, co mi chce povědět. Ač jsem nečekala, že by se tohle mohlo někdy stát a ani jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, tak teď, když tu tak sedím a nevím, co bude dál mám pocit, jakoby si ze mě někdo už dělal srandu. Nemůžu být normálně přijatá na školu, nemůžu bydlet s rodiči, nemám nic, co mají ostatní v mém věku. 

„Strávíte se mnou noc a každý semestr vám zaplatím." 

„Prosím?" Nemohla jsem uvěřit svým uším. 

„Je to na vás." Na tváři mu pohrával úsměv, který mě přiváděl k šílenství. 

„Nestrávím s vámi noc. Nikdy," odpověděla jsem mu.

„V tom případě platíte plné školné," řekl rázně.

„Proč se nemůžeme domluvit na mém předešlém nápadu?"

„Protože jste nepřistoupila na ten můj." Usmál se.

Svůj zrak jsem přesunula od jeho tváře k oknu, které se nachází za ním. Nenacházím zatím žádné kladné věci na této škole. Měla jsem jiné mínění, ale moje rozhodnutí je jasné. Jsem slušná dívka, která na muže nemá ani pomyšlení. Jsem sama sebou a to tak i zůstane.

„Omlouvám se, ale mám svoji hrdost, takže, jestli mě omluvíte." Vstala jsem.

„Školné si zaplatím v plné výši. Děkuji za váš čas." Z křesla jsem si vzala svoje věci a vydala se ke dveřím.

„Jen tě upozorním, jednou přijde ten čas, kdy mi podlehneš Elisabeth," řekl mi předtím než jsem zavřela dveře.

Fade [CZ]Where stories live. Discover now