Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Doupě dračí rodinky

Když jsem se z auta dostala i já, nezbylo mi nic jiného, než se ostražitě přikrčit. Najednou mě přepadl pocit, že se odněkud vynoří odstřelovač a prožene mi kulku skrz spánky. 

Tohle bylo nepopíratelně sídlo nějakého ctěného mafoše. Všude postávali panáci v oblecích s potetovanýma rukama, čehož jsem si všimla i přes jejich oděv. Vypadali ostražitě a své pohledy upírali na dva nově příchozí narušitele - Shintara a mé maličkosti.

"Pojďte," pokynula Mayu a aniž by se na nás otočila, se vydala kamsi do budovy. 

Jejich obydlí vzbuzovalo obdiv svými zářivými barvami, tedy konkrétně červenou, černou a žlutou. Červeně natřené bylo dřevo, černá zas patřila taškám na střechách a žluté, nebo spíš zažloutlé, byly všechny *tatami (rohožky, které se používají místo koberce v některých japonských místnostech; většinou jsou místnosti "důležité"), které se zde nacházely. 

Všimla jsem si rozpaků, které se Shintaro snažil skrýt. Nikdy neměl takovéhle přepychové stavby rád, ale i tak se tady snažil chovat přinejmenším uctivě.  

"Pospěšte si, prosím," buzerovala nás Mayu, která pochodovala po verandě. Do místnosti s tatami ani nenakoukla. 

Jak Shin, tak já jsme nechápavě svraštili obočí. Kam nás sakra vede, napadlo mě. Vyměnili jsme si s mým spolužákem zmatené pohledy, ale nedovolovali jsme si pípnout.

"Tohle je jen formální uvítací část našeho domu. Zde se odehrávají všechny schůze, které můj otec pořádá. Ale tam my nejdeme," vysvětlovala Mayu za pochodu. "Není čas na formálnosti."

"Jistě," začal Shintaro naprosto vážným tónem, který používal jen, když si dělal prdel z cizinců. "Přece nebudete znečišťovat své posvátné prostory smrdutou přítomností nějakých harantů, kteří zesměšnili jednoho z vašich, že," pokračoval, přestože jsem do něj rýpla loktem.

Mayu se prudce zastavila, div jsme do ní nenarazili, a naštvaně se nahrbila. Poté se pomalu otočila a s kamenným výrazem řekla: "On není jeden z nás. I my máme jistou úroveň a jistá pravidla, Shintaro. Neměl bys nás zas tak podceňovat," zavrtěla hlavou a pohledem Shina probodla, ale s ním to ani nehlo. Ať se snažila, jak chtěla, on je moc škodolibej na to, aby z ní měl strach. Spíš si akorát tak najde další záminku proč se jí posmívat.

Shintarův uličnický úšklebek opět přebral kontrolu nad jeho obličejem, přestože se to snažil skrýt. "Zatím jste mě nepřesvědčili," řekl jednoduše.

Mayu polkla nějakou hořkou poznámku a opět pokračovala hlouběji do tohoto monstrózního areálu. 

"Jak dlouho celá tahle fraška zabere, hm?" zeptala jsem se přímo. Už teď jsem však víceméně tušila, že se mi odpověď nebude líbit.

"Podle toho, jakou má můj otec náladu. Jestli vše půjde tak, jak má, většinou takovéhle schůzky skončí během půlhodiny. Ale vždycky se může objevit něco, co jednání prodlouží."

"No, tak uděláme všechno pro to, aby se nic takovýho nenašlo, že?" ozval se zase jednou Shin.

"To je snad samozřejmé," odsekla Mayu a zrychlila tempo. 

Přestože jsem byla doslova uchvácena z jejich domu, nepřála jsem si nic jiného než se vrátit za svou sestrou.

Sice nemám krásnou zahradu, verandu jak tenisové hřiště, pokoje s tatami, ale doma mě čeká něco mnohem lepšího a vzácnějšího, než je toto. Jen se modlím, aby mi to nikdo nesebral a aby tomu nikdo neublížil. 

Haruka sice nebyla žádné ořezávátko, ale já i tak měla pocit, že kdyby se jí někdo jen dotkl, tak se mi rozpadne pod rukama a proklouzne mezi prsty.