Sněžné bouře || Hra o trůny

19. kapitola: Lorďátko

„Řekni, jak se jmenuješ?" pobídl ho s klidnou tváří Alliser, jehož koutky úst také pobaveně cukaly. Jenže on když se smál, mělo to vždy tuze blízko k zlověstnému šklebu. Proto Tyshu hned napadlo, co tomu ubožákovi hodlá udělat.

Chlapec popadl dech. „Samwell Tarly z Parožnatého," odpověděl a Tysha za tím zaslechla hned několik rekrutů, jež si mezi sebou škodolibě pošeptalo ‚lorďátko'. „Býval jsem z Parožnatého vrchu. Chci se dát k černým."

Poslední věta zněla jako ten nejbáječnější vtip, jaký kdy za tenhle týden rekruti slyšeli. Popravdě i Tysha nezastavila to zazubení, jež se jí bezmyšlenkovitě vyrýsovalo z úst. Po kratičké vteřince ji to však přešlo, jelikož znala lepší vtip – dívka, která by ráda odříkala přísahu Noční hlídky. Proto hodila pohled zasmušile do země.

Alliser Thorne překřičel sborový, zlomyslný smích a tím všechny utišil. „Nemůže to být horší, než to vypadá," změřil si Samwella od shora dolů a poté upřel svůj pohled na Rasta. „Raste, zkus, co v něm je."

Jejich souboj, dá-li se to tak vůbec nazvat, netrval déle než pár vteřin a když Samwell spadl na zem, choulil se pod Rastovými hrubými údery, zdálo se, že je po souboji. Alliser Thorne v tom však konec zdaleka neviděl. Nabádal Rasta, aby do těžkopádného a zavalitého chlapce, jenž kvičel, jak prase před porážkou, bušil do doby, kdy se sám nesebere.

Jak to tak ta jediná dívka v jejich skupince a vůbec v celém Černém hradě pozorovala, rostla v ní ona dávno pohřbená zlost vůči Rastovi. Od toho incidentu, kdy jí chtěl uškrtit ve zbrojírně Černého hradu, na pomstu přestávala myslet a to i přesto, že proti Rastovi nejednou stála na cvičišti. Nyní však, když viděla, jak přímo morduje chlapce, jenž křičel ‚vzdávám se!' a žádal, aby ho Rast přestal bít... zlost a nenávist se jí rozlila v žilách rychlostí blesku. Sevřela jílec meče bez ostří a začala přemýšlet o tom, kdy by byla vhodná šance Rasta napadnout.

Přestala složitě uvažovat, poté co se jí horký adrenalin rozlil po těle. Jakmile se Rast objevil k ní zády, bez váhání vykročila v před.

„Ne," někdo ji však zadržel. Rozzuřeně se otočila a svůj zrak, jímž doteď propalovala Rasta, vrhla na Pypa, jehož ruka svírala její rameno. „Nech ho být." Pypův pohled opatrně visel na Thornovi, který stále nevyhlásil konec souboje. Bolestné naříkání a žádání o milost se proplétalo s Alliserovým rázným ‚znovu a víc!'

Pypar si s Grennem vyměnili pohledy, když malá dívka vzdorovitě setřásla cizí ruku ze svého ramene. Zlostí se třásla, ani nemrkla. Znovu nalezená zlost ji ovládala. V očích se jí opět zažehly plameny, jež dychtily po krvavé pomstě.

Ani Jon Sníh nevypadal nijak klidně. Někteří z dalších rekrutů se nahlas smáli, oni dva však byli pevně rozhodnuti, že zakročí. Pyp a Grenn nerozvážně přešlapovali na místě.

Kdo by řekl, že první, jehož nevraživost vyvrcholí, bude právě Jon Sníh. „Tak dost!" vyhrkl hlasitě a to Tyshu, jako by motivovalo kupředu. Byla jako ovládána nenávistí vůči Rastovi. Pypar ji opět musel zastavit zatáhnutím za paži.

Samwell neustále vřískal na zemi. Nedokázal se postavit na své nohy pod takovou palbou tolika tvrdých úderů. Jakmile však Rast zaslechl Jona Sněha přestal a nevraživě se na něj otočil.

Tyshy bylo ubohého Samwella líto. Její oči se obměkčily, když ho tak pozorovaly, jak se svíjí bolestí na bahnité zemi. „Už se ti dávno vzdal, Raste," promluvila kroutě hlavou do stran nad hloupostí onoho násilníka.

„Není čestné mlátit do nepřítele, který se ti vzdal," pokračoval Jon Sníh. Hned se vydal pomoct Samwellovi vstát a přitom vypadal docela nasupeně.