Sněžné bouře || Hra o trůny

18. kapitola: Sbohem příteli

Krmila ukrákané havrany a poslouchala vyprávění mistra. Pokaždé když u něj byla, nechala si vyprávět o Targaryenském rodě. Zdál se jí tolik poutavý. Stále nevěřila, že vlastně z části Targaryen je. Bylo to pro ni tak neuvěřitelné.

Dnes však bylo něco trochu jinak. Tysha byla zamlklá, nepokládala žádné zvědavé otázky a pohled házela vždy pevně do země snad z naivního strachu, že by si mistr Aemon všiml jejích skleněných očí. Rozklepaným hlasem mu četla malé svitky, jež nesly zprávy z mnoha koutů Sedmi království. Nebylo to nijak zajímavé čtení. Pouze dojednávání o zásobení Noční hlídky. Žádné zprávy o dění v Rudé baště... Nic. Přišla si jak odstřižená od dění v Korunních zemích.

Tysha sklízela svitky a různé knížky ze stolu, aby mistrovi udělala ve světnici pořádek. Když s plným náručím pergamenů procházela kolem jeho křesla u ohně, ve kterém vždy vysedával, jeho vyschlá a kostnatá ruka se jí dotkla. Uchopil ji za paži.

Dívka se na něj zaskočeně podívala. Mistr jako vždy hleděl do prázdna. „Je mi líto tvé ztráty, děvče," skřehotavý, upřímně znějící hlas, jako by splynul s praskáním dřeva v ohni. Seschlé rty se mu zkroutily do milého úsměvu.

Tysha bolestivě polkla a bez váhání hodila oči do podlahy. „Je to jen má vina," špitla.

„To neříkej, dítě," napomenul ji vlídně. „Stalo se, jak si bohové přáli."

„Pokud si přáli bolestivou smrt němé tváře, jsou to krutí bohové," její uplakané oči se dotčeně zamračily a dívka se ze starcova sevření vysmekla. Rychle přešla místnost a zaklidila stočené pergameny.

„Bohové nám činí bolest, kdykoliv nás chtějí napravit, moje milá," pravil moudře. „Možná by si přáli, aby ses v něčem polepšila- Ne ne! Tyto knížky mi na stole, prosím, nech." Tysha, které mistrova moudrá slova činila ještě větší bolest a poslouchat je v tu chvíli vůbec nechtěla, neúmyslně zavřela nějaký velký svazek na stole až příliš hlasitě. Stránky knihy vydaly dunivý zvuk, jakmile na sebe narazily, dávaje tak najevo špatné zacházení.

Dívka si tiše povzdechla a se smutným výrazem na tváři usedla za stůl na rozvrzanou židli, vracejíc svazek zpět na místo na stole. „Co je to za knihu?" otázala se ve snaze změnit téma rozhovoru. V hraném zaujetí opět otevřela těžkou knihu a pokoušela se najít, kde byla naposledy otevřena.

„Slavní rytíři Západozemí v dobách vlády Targaryenské linie," odpověděl jí mistr a Tysha si ani nevšimla, že jeho tón hlasu se náhle změnil.

„Je tam i Malcolm?" její oči pátravě přejížděly různá jména, jež nikdy předtím neslyšela.

Mistr zavrtěl hlavou. „Ser Branfield dostal titul až krátce před pádem Targaryenů. Píše se tam ale o Meči jitra, velice ctihodném rytíři, jenž byl blízkým přítelem Rhaegara Targaryena, tvého nevlastního bratra. Ser Branfield ho jistě také znal," povídal mistr, dívka ho ale poslouchala jen z části. Zrovna narazila na stránku nadepsanou Rytíři z Bouřlivých krajin, kde, jak se domnívala, byla kniha předtím otevřena.

Moc jmen a erbů se tam nenacházelo. Bylo tam však jméno, jehož rodový erb byl fialový se třemi stříbrnými pruhy a u něhož se psalo poněkud dlouhé vyprávění. Jeho rod se nezdál tolik známý, ale jeho jméno... Ano, to v dobách vlády Targaryenů známé jistě muselo být. (...) Ve svém mládí vyhrál rytířské klání v Králově přístavišti při oslavách dne jména následníka trůnu Aeryse II. Targaryena. Růži pro Královnu lásky a krásy daroval Rhaelle Targaryen (...)

Tyshe se na čele zjevila drobná vráska. Oči propíchly časem zežloutlou stránku svazku přesně v místě, kde bylo napsáno rytířovo jméno. Na moment zapomněla dýchat. „Kdo byl ser Bonifer Hasty?" Zaražená dívka se ani nezamyslela nad tím, jak hloupě otázku položila. Byl to rytíř, kdo jiný? Svědomí se s ní hádalo – co když býval někým víc než jen ctěným rytířem?