Sedím na 'terase' už asi dvě hodiny, ale pořád nechci jít do vnitř. Venku už je tma a taky zima. Ale i přesto do vnitř nejdu. Nechci. Celé ty dvě hodiny jen přemýšlím nad ním. Nad Justinem. Obejmu si svá ramena ve snaze se trochu zahřát a svůj pohled nespouštím z oblohy.
„Měla bys už jít do vnitř” uslyším Justinův hlas, kterého se teď momentálně leknu, protože jsem to nečekala. Svůj pohled přesunu na něj.
„Je mi tady dobře” odseknu a opět se začnu dívat před sebe. „Budeš nemocná” pronese. A já se pousměju nad jeho starostí. „To už, ale není tvůj problém” kouknu se na své boty. Uslyším hlasité povzdechnutí a náhle ucítím jak se labička trochu prohne. Ucítím vedle sebe Justina. Jeho ruka se ocitne pod tou mojí. Z těžka vydechnu. Jeho ruka pevně stiskne tu mou a já to všechno jenom sleduji. Čekám, že něco řekne, ale nic. Jenom ticho. Jsem v šoku z toho jeho gesta. Před chvilou se bránil, že mě nemiluje a teď mě tady drží za ruku? Jsem zmatená. Ale líbí se mi to. Na sucho polknu a pohled přesunu na jeho obličej. Dívá se upřeně do předu, a když vycítí můj pohled tak se na mě taky podívá. Hledám v jeho očích něco čemu bych rozuměla, ale nic. Nevím co mě to napadne, ale spojím naše rty. Však. On se hned odtáhne.
„Promiň já.. Já nemůžu” zvedne se z lavičky a já tam jen tak opařeně sedím. „Jasně” ironicky se uchehtnu.„co?” udiveně se na mě podívá.
„Tahni si za svou Sofii. Nechci tě tu” zasyčím a taky vstanu z lavičky. „Před pár hodinama si říkala něco jiného” ušklíbne se. „Dáváš mi stále naději. Naději, která není” zašeptám. „První mě chytneš za ruku, že se to zdá, že si změnil názor, ale potom se zase chováš takhle? Co to s tebou je?” zvýším hlas, ale on jen mlčí.
„Tsk odpovíš mi” vyjeknu. „Nedokážu s tebou být po tom všem. Okey? Spokojená? To jsi chtěla slyšet” křikne a rozhodí rukama.
„Jak to mysliš po tom všem?” zeptám se. „Po tom co jsme si všechno prožili. Chtěl jsem začít od znova. Nové město, nový dům, nový kamarádi, nová holka a hlavně nový Justin. Jenomže po tom co jsem viděl vás dvě, tak se prostě minulost vrací. ” dokončí svůj monolog a u toho různě máchal rukama. „Já už minulost prostě nechci” vydechne.
„Nechceš minulost? Nebo nechceš mě?” zeptám se a hlasitě polknu.„není to tak” zatřepe hlavou „ale pochop..nemůžu se dívat do těch očí, které kvůli mě tolik brečeli. Nemůžu se dívat na člověka, který kvůli mě jenom trpěl. Nedokážu to. Ano jsem možná zbabělec. Ale já se nedokážu smířit s minulostí”
„Justine. Je to MINULOST a teď je přítomnost. Můžeš napravit ty svoje zkurvené špatné činy a já taky. Můžem na všechno zapomenout a být společně rodiče od naší dcery” pousměju se a Justin se přemístí k zábradlí. „Chtěl jsem začít znovu” vydechne a já se postavím vedle něho.
„Však můžeš, ale s náma.” podívám se na něho a naše pohledy se střetnou.
Ahoj✋
Takže.. Omlouvám se, že dlouho nevyšla část. Jelikož teď asi všichni víte, že je škola tak je to pro mě teď trochu všechno náročnější. Tak to prosím pochopte❤
Čusík💪💋
