„Víš přemýšlela jsem" řeknu a více se zakutám do peřiny. Teď momentálně jsme v obyváku. Justin sedí v křesle a Barunka mu sedí na klíně a kouká se na pohádku co tam hraje, a já zabírám celej gauč.
„O čem jsi přemýšlela?" věnuje mi pohled. „Nemáme jméno pro dítě" řeknu. „Na to je čas" machne nad tím Justin rukou.
„Ne.. No tak. " vyjeknu a z lehu se posadím. „Mě to je jedno" mykne rameny. „Tobě je to jedno? Takže by ti bylo jedno kdyby se jmenoval třeba Šlupka?" vyjeknu a Justin se zasměje.
„Jo proč ne. Šlupka Bieber" řekne a u toho se směje. Taky se trochu zasměju. „Ne tak třeba mě se líbí jméno Diego" řekne
„Vážně? Diego?" pozvednu obočí a on nechápavě přikývne. „Jako ten Diego co je z Doby ledové? Mě by se hned představil ten tygr místo mého syna" řeknu a Justin se uchechtne. „Mě se líbí Kevin" pronesu „jo to je zas jak ten holub" protočí očima. „Není to tak lehké jak jsem si myslela" zamumlám si pod nosem.
„Tak to nechme ještě tak" protočím očima a zpět si lehnu na gauč. „Časem vymyslíme" pousměje se na mě. „Jo" vydechnu. Nevim jak se mi to podaří, ale nějakým zázrakem usnu.
„Mami, tati, bude to kluk" vyjeknu šťastně. Máma ke mě doběhne a obejme mě. „Jsme tak na tebe pyšní" zavzlyká mi do ramene. Svůj pohled přesunu na mého tátu, kterému se v očích lesknou slzy.
„Tolik jsi toho dokázala. Zlatíčko. Máš rodinu. To jsi vždycky chtěla" pohladí mě máma po tváři. „Jsme na tebe tak hrdí" řekne a já se usměju.
Otevřu oči a všude kolem mě je tma. Byl to jenom sen? Jo. Nejspíš ano. Zjistim, že už neležím na gauči, ale v posteli a vedle mě Justin. Kouknu se na hodiny a jsou čtyři hodiny ráno. Uplně jsem zapomněla na mé rodiče. Žije máma vůbec ještě? Co když si vzpomněla? Tak moc bych chtěla být zase u ní a obejmout ji. Tak moc. Ale ona si mě nepamatuje. Nezná mě. A mě to tak moc bolí. Chci zjistit jestli si už nevzpomněla. A teď mě něco napadne. Pojedu za ní. I když na tom teď zrovna nejsem nejlépe, tak prostě chci ji ještě vidět. Musím ji ještě vidět. Chci ji ještě vidět. Chtěla bych se ještě jednou kouknout do Texasu. Kde jsem vyrůstala. Ale teď jsem v LA. A nejspíš Justin mi ani jedno z toho nedovolí. Než se nadám tak už je kolem osmé hodiny a Justin se pomalu probouzí.
„Jak to, že nespíš?" zachraptí. „Jsem vzhůru už od čtyř" řeknu mu. „A je ti dobře?" zeptá se a otočí se na mě celým tělem. „Jo" pousměju se.
„Něco mě napadlo" řeknu „co?" zeptá se a jednou rukou si podepře hlavu. „Chtěla bych jet se podívat do Texasu a taky do Londýna za mou matkou" řeknu mu.
„Vždyť si tě ani nepamatuje" povzdechne si „třeba si vzpomněla" řeknu nadějně. „Tiff." povzdechne si „víš, že to nejde."
„Nějak by to přece šlo. Prosím" zašeptam „ty jsi se asi zbláznila ne? Vždyť nemůžeš pomalu ani sama dojít na záchod. Natož aby jsi někam letěla. To ne. Tiffany. Doktor by ti to ani nedovolil. Musíš odpočívat." řekne a já si povzdechnu.. Vždyť jsem to věděla.
„Fajn" posadím se na postel. „Nebuď naštvaná" taky se vyhoupne do sedu. „Nejsem naštvaná" řeknu a nohu zhoupnu z postele. „Čekala jsem to" zašeptám zkalamaně
