Uběhl týden. Přesně týden je to co tady je Justin s náma. A jak si vedl? S Barunkou se zblížili. Barunka si ho oblíbila a musím říct, že se Justin o ní staral špičkově. A jak jsme spolu vycházeli? Docela dobře. Připomělo mi to ty 'dobré' staré časy. „Tiff?” probudí mě z myšlenek Justin.
„Hm?” zdvihnu na něho pohled od země „mluvim na tebe” řekne mi a já jen na něho čumím jak idiot. „Promiň. Co?” zeptám se ho „chci jet už do LA” řekne „chceš?” pozvednu obočí „musím do LA” opraví se a já se ironicky usměju „dobře tak jeď” myknu ramenama, i když vím kam tím míří. „Vždyť ty víš co mám na mysli”
„Nevim” dělám ze sebe blbou, aby mi to řekl on sám. „Barunka pojede semnou” řekne jednoduše. Jako to už se ani neptá? To mi jen tak řekne.
„Ale já s tim nesouhlasim” namítnu „byl jsem tady týden s váma. O Barunku jsem se staral nejlíp jak umím. Snažil jsem se. Takže si ji vezmu” řekne mi a já stisknu pevně víčka k sobě aby mi nezačaly slzet oči.
„Víš, že mě to zlomí” zašeptám a oči pořád neotevírám. „Jenom na dva týdny” řekne a já v rychlosti oči otevřu „říkal jsi, že jen na týden” vyjeknu. „Je to jen o týden víc. No tak Tiffany nehroť to tak” porkoutí nechápavě hlavou a já mám chuť po něm začít křičet, když do místnosti vejde Barunka. „Mamí” přiběhne ke mě a já si ji vezmu na klín. „Nemůžeš mi ji vzít” zašeptám a Barunku pohladím po vláskách.
„Nevezmu ti ji na pořád. Jenom na dva týdny” řekne „poprvé to bylo na týden. Teď na dva. A potom to bude na jak dlouho?”
„Tiffany. Jenom na dva týdny. Strašně to hrotíš” projede si rukou do vlasů. Odvrátím od něho pohled. „Tak co Baru? Chtěla bys jet semnou?” zeptá se Justin Barunky „kam?” zeptá se. „Se mnou do LA.” řekne jí „joo” vyjekne radostně a já zavřu oči, z kterých tečou slzy.
„A kdy? Teď?” vyhrkne ze sebe Barunka „zítra ” usměje se na ní Justin. Já Barunku ze sebe zdělám na gauč a bez dalších slov jdu na takovou malou 'terásku'. Musím na vzduch. Opřu se o zábradlí a z očí mi tečou slzy. Co když mi ji nevrátí? Nezvládla bych to. Uslyším otevření dveří a tak si hned setřu slzy. Kouknu za sebe. Justin. Kdo jinej.
„Tiffany. Proč se tolik bojíš pustit semnou Barunku? Vždyť jsi viděla jak jsem se o ní staral” zeptá se mě „nebojím se toho, že se o ni nepostaráš. To postaráš. Já se bojím o to, že mi ji nevrátíš. Že mi ji vezmeš jak si chtěl kdysi. Ani neviš jak mě jen to pomyšlení ničí” šeptnu.
„Kdysi jsem byl debil. Teď bych ti nic takového neprovedl. Věř mi trochu” natočí si mě k němu, abych se mu dívala do očí.
„Nemůžu ti věřit” sklopím pohled a mírně zatřepu hlavou. „Nemůžu” špitnu a z oka mi steče slza. City k němu se opět probouzí.
„Ale proč nemůžeš?” zvedne mi mou bradu. „Protože já..” tě pořád miluju. Nedokážu to říct. Nedokážu. Opět sklopím pohled a z očí mi už tečou slzy. „Dopověz to. Ty co?” zepta se a donutí mě abych se dívala do jeho očí.
„Já” načnu, ale nedopovím to. „Prostě mi ji neber” odvrátím zrak na stranu a polknu slzy.
„Domluvili jsme se” rozhodí rukou. „Ježiši. Ty tomu pořád nechápeš co?” zvýším hlas a pokračuju „nechci abys ani ty odjížděl. Chci abys zůstal. ” křiknu a Justin na mě nevěřícně hledí. „Protože já tě pořád miluju” zašeptám. „Tiffany” vydechne.
„Chápu. Ty mě ne” řeknu a zavřu oči. „. Já jsem jen minulost.” šeptnu a náhle ucítím ruce na mých ramenou. „Otevři oči” šeptne, ale já jen mírně zatřepu hlavou a skousnu si ret. „Prosím” špitne a já ho poslechnu. Kouknu se do jeho očí, které nadevše miluju.
„Tiffany. Poslouchej mě” začne a já mírně přikývnu. „Nemůžem být spolu”
„řekni mi do očí, že mě nemiluješ. Řekni mi to” naléhám na něj a své ruce přesunu na jeho tvář. „Řekni mi to” špitnu. Justin se mi podívá do očí a hned potom odvrátí zrak. „Nemůžu” špitne a své ruce dá pryč z mých ramen. „Takže mě taky miluješ” vydechnu, ale on jen zatřepe hlavou a odtáhne se ode mě „mám Sofii” řekne.
„A miluješ ji? ” zeptám se a Justin si vjede rukama do vlasů. „Tohle řešit nebudu” odsekne a odejde zpět do vnitř.
