O 2 MĚSÍCE POZDĚJI
„Už jenom dva měsíce. To zvládneme” řekne Justin a chytne mě za ruku. Až teď si uvědomuju do čeho jsem vlastně šla. A až teď si uvědomuju, že to nezvládnu. Nedokážu to.
„Jo” na sílu se pousměju a hlavu si více zabořím do polštáře. Už pomalu nedokážu ani chodit. Mé bříško roste a tím více má síla klesá.
„Nepotřebuješ něco? Pití? Jídlo? Nebo jít na záchod?” zeptá se a já zaporně zakývám hlavou. „Mohla bych jen jít za Barunkou?” zeptám se a on přikývne. Vezme mé kostnaté ruce do těch svých a pomalu mi pomůže vstát. „V pořádku?” zeptá se, když stojím na noze. Protézu už ani nenosím. Nemá to cenu. Jen přikývnu. Justin mi podá berle a ja se za ně zachytím a pomalu jdeme do Barunčiného pokoje. Ta sedí na zemi a hraje si s barbínama. „Mamí koukej” vyjekne a přiběhne za mnou s barbínou. Posadím se na zem a Justin berle opře o zeď.
„Divej ona se jmenuje Kelsi” představí mi svou barbinu „ahoj Kelsi. Ráda tě poznavam” představím se s její barbinou „taky tě ráda poznavám” Barunka napodobí jiný hlas, jakože patří te barbíně. Uchechtnu se.
„Mami proč vypadaš nemocně?” zeptá se mě najednou „protože mám teplotu, víš?” zalžu jí. „A uzdravíš se?” zepta se a já s úsměvem přikývnu „ za chvíli budu zase zdravá. Nemusíš se bát” cvrnknu ji do nosu a ona se zasměje. „Mám tě ráda” obejme mě.
„Ja tebe taky” stisknu ji v náruči. Podívám se na Justina, který stojí u dveří a v očích se mu lesknou slzy. Smutně se na něj usměju a on odejde. Nějak se mi podaří vstát, podám si berle a pomalu, vážně pomalu jdu do kuchyně, kde se o linku opírá Justin zády ke mě. Položím svou ruku na jeho rameno, ale on nijak nereaguje.
„Co se děje?” zeptám se tiše a uslyším Justinův vzlyk. „Otoč se na mě” šeptnu, ale on je ke mě pořad zády. „Justine” špitnu a on tak udělá. Jeho tváře jsou mokré od slz. Berle opřu o linku a setřu jeho slzy z tváře. „Co se děje?” zeptám se ho
„Ztrácíš se mi.” špitne a sklopí pohled „jak-jak to mysliš?”zeptam se zmateně. „Ztrácíš se mi před očima. Každý den se mi zdáš menší. Jsi stále více a více bledá. Vždyť už nemůžeš skoro ani stát na noze” řekne a pohled přesune na horu na strop a popotáhne.
„Nechci o tebe přijít” zašeptá a já se přistihnu, že mi slzy už taky tečou. Držím se Justinových ramen, abych nespadla a položím si na jeho hruď hlavu.
„Nikdy o mě nepříjdeš” zašeptám „slibuju ti. Budu navždy s tebou” pousměju se na něho. „Nemůžeš mě tu nechat” zvlykne a obtočí kolem mě ruce. „Nemůžeš jen tak odejít.” zašeptá „neplakej” zavzlykám teď já. Mírně se od něho odtáhnu a zadívám se mu do očí.
„Jsem v pohodě.” zašeptám „všechno bude v pohodě” přes slzy se na něho usměju. „Nic nas nerozdělí”jednou rukou mu setřu slzy z pravého líčka a on se na sílu pousměje „navždy spolu” zašeptám a po tváři ho pohladím
„Navždy” zopakuje po mě a já si o jeho hruď opřu hlavu.
