Rodinné Pouto (YURI) [DOKONČENO]

Zase s ní

"Ngh..Haruko-" zasténala jsem, protože mi odepřela přísun kyslíku.

"Jen chviličku..." zašeptala. "Prosím."

Suše jsem polkla, ale nic dalšího už neřekla. Jen jsem ji nechala mě držet. Vnímala jsem její ruce, které mě pevně tisknou k jejímu tělu, její dech, který mě lechtá na krku a ...její slzy, které mi tekly po tváři.

Vytřeštila jsem oči. "Haru-" začala jsem, ale ona se ode mě odtrhla a otočila se ke mně zády. "Dole je Shintaro," řekla tichým hlasem a zvedla se na nohy. Rychlým krokem vyšla z pokoje a já zůstala sedět na posteli.

Do prdele...Nechci, aby plakala. Ona nemá plakat.

Vyšvihla jsem se na nohy a pokusila se vyběhnout z pokoje. Jenže...sotva se moje chodidlo dotklo podlahy, vystřelila mi z kotníku ostrá bolest a já se rozplácla na koberec. "Kurva," procedila jsem skrz zuby a zadívala se na svou nohu, která mě zradila. A až potom mi došlo, že ji mám ovázanou. Zasraný Nishida. Jestli ho ještě jednou uvidím, zpřelámu mu hnáty, urvu jazyk a strčím mu ho tak hluboko do řiti, že se mu objeví zpátky v puse.

Za pomoci nočního stolku jsem se opět vyhrabala na nohy a už pomalu, rozvážněji, pokračovala dolů. Kotník vypovídal službu, tak jsem schody musela seskákat po zdravé noze.

Přeplazila jsem se do obýváku a rukou se opřela o gauč. A kdo tu není.

Shin si spokojeně ležel na pohovce, levačka strčená pod hlavou, pravačka na břiše, levou nohu pokrčenou v koleni a spal. Zdál se být naprosto bezbranný.

Musela jsem se při pohledu na toho obávaného Shintara, který sám zmlátí tucet lidí, jak tu mírumilovně oddychuje, zasmát. Jenže úsměv mě záhy opustil, když jsem si všimla, že i on má ovázaná zápěstí.

Ještě aby ne, když se rval jak urvaný ze řetězu. Divím se, že nemá nic zlomeného.

Přelezla jsem kolem gauče a sedla mu na břicho. "Vstávat, chlape!" cvrnkla jsem ho do nosu ukazováčkem.

"Co je zas, do prdele už..." zakňoural Shintaro znepokojeně a líně otevřel oči. Když však zjistil, že ho otravuju já, zase je nerušeně zavřel a hlavu otočil ode mě. "Nech mě, Shizuko. Jdi si hrát na píseček," zamumlal.

"Není mi pět," upozornila jsem ho a slezla z něj. "Tak co? Jak ti je?" zeptala jsem se už vážně.

Shin se zvedl do sedu a ukázal mi svá zápěstí. "Jde to," zasmál se. "Co ty?" koukl na mě ustaraným pohledem.

"Bylo hůř," ušklíbla jsem se a lapla sebou na gauč vedle něj. Hezky to tu zahřál.

"Necítíš nic, po těch drogách? Není ti zle?" čapl mě za bradu a hrubě kroutil mou hlavou tak, aby si mě mohl prohlédnout.

"Nic mi není," pleskla jsem ho přes ruce. "Asi to byly jen nějaký prášky na spaní," pokrčila jsem rameny a usmála se.

"To jsem rád," oddychl si Shin a ruce si složil do klína.

"Ty jsi na tom podstatně hůř," oznámila jsem a natáhla se pro jeho pravačku. Opatrně jsem ho pohladila po zápěstí a svraštila obočí. Tohle se nemuselo stát, kdybych byla silnější. Kdybych se mohla bránit, nic by se mu nestalo a nic by nehrozilo Haruce.

"No nevím, koho chtěli znásilnit. Po druhý," uchechtl se.

Na to jsem nic namítat nemohla. "To..je fakt," zasmála jsem se poraženě. "Díky...žes pro mě přišel," řekla jsem tiše.

Udělal to samé, co Haruka. Zachránil mě tak, jako ona. Což mi připomíná...měla jsem vůbec možnost jí poděkovat?!

"Přece bych tě tam nenechal, ty trubko," usmál se vřele a ruku mi položil na hlavu. "Jasně, že jsem pro tebe přišel," pohladil mě.