AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Ani si neuvědomuju, co dělám, ale dělám to. Zmáčknu spoušť. Střela letí rychle. Zasáhne Jaspera přímo do středu hrudníku. Revolver mu vypadne z ruky a zavrávorá. Sesune se k zemi, jako už před chvílí Ean. Bezvládně svěsí hlavu a přestane se hýbat. Nevšímám si ho. Kleknu si k Eanovi a přitlačím mu dlaně na ránu. Cítím, jak mi jeho horká krev proudí mezi prsty. Pokusí se mě chytnout za ruku, ale já odmítám pustit ruce z rány. Nenechám ho vykrvácet. „Eane, bude to v pořádku." Špitnu. Do očí se mi derou slzy. Snažím se je zastavit. Začíná pomalu blednout, jak mu z těla uniká život. „Eane! Eane, zůstaň se mnou." Vím, že bych teď měla jít pro pomoc, ale nedokážu ho opustit. „Rachel, to je v pořádku." Řekne roztřeseně. Nahnu se k němu a políbím ho na rty. Ještě není pozdě. Nemůže být! Začnu prohledávat každou jeho kapsu. Najdu vysílačku. Když přes ni zavolám, ozve se agent Butler. V dalších čtyřech minutách nic nevnímám. Ani to, jak se na mě Tyler snaží mluvit, ani mrtvolu chlapce, kterého jsem před pár okamžiky zabila. Pak už jenom vidím, jak několik silných agentů nakládají Eana na nosítka.

Jedna z nejdelších chvil mého života. Pozoruju svůj odraz v okně v nemocniční čekárně. Jakmile jsem vyšla ven z podzemních chodeb, před školou už čekal Collinson i Stuart, ale ani s jedním jsem nemluvila. Chtěla jsem jet hned za Eanem, ale nechtěla jsem rozpoutat ještě větší rozruch. Stačí, že teď už Tyler ví, jak to je. Musel být dost zmatený, když mě viděl políbit Eana. Jela jsem se domů převléknout. Hned potom jsem vyrazila do nemocnice. Naštěstí mě tam i zpátky svezl Stuart, avšak za celou cestu jsme neprohodili víc než pár slov. Snažím se nepozorovat, každého doktora nebo sestru, kteří tudy projdou a nedoufat v to, že zrovna oni nesou zprávu o Eanovi. Teď když moje mysl není ničím zaměstnaná, myslela jsem si, že mě bude strašit Jasperův obličej, který byl kdysi plný života. Ale já necítím vůbec nic. Žádný pocit vinny. Vím, že jsem to musea udělat, že to byla správná věc, ale děsí mě, jak moc jsem si tím jistá. „Slečno Clayová?" Otočím se. U vchodu do čekárny stojí Collinson v tmavě modrém obleku. „Můžeme si promluvit?" Zeptá se. Nejsem si jistá, jestli je to zas o tolik lepší než čumět z okna, ale aspoň mě to přivede na jiný myšlenky, než na přemýšlení o tom jestli nejsem náhodou násilnej psychopat. Vyjdeme společně na chodbu. Všude je jenom bílá a taková ta nemocniční modrá. Nemám zrovna ráda nemocnice. „Při normálním postupu by vás teď čekal rozhovor s psychologem."
„Kdybych do toho postupu zapadala." Zahneme za roh. Kolem nás projde sestřička se zvláštními tvary na nemocničním obleku. Usměje se a pospíchá dál. „O tom jsem s vámi chtěl mluvit. Vzhledem k tomu, co se tam dole stalo. Nechtěla byste se vrátit?"
„Docela vtipný, když jsem skočila před pár hodinami." Ve skutečnosti mi to vůbec vtipný nepřijde. Ani se nezasměju, jenom dál pozoruju konec chodby. „Pan Hunter nám všechno řekl. Zaváhala jste."
„Jo, zaváhala." Přitakám. „Poprvé je to nejtěžší."
„To není poprvé, co slyším tu stejnou věc." Procházíme dál chodbou. Collinson je o dost větší než já. Nikdy jsem si toho rozdílu nevšimla. „Vím, že to není ze začátku dobrý pocit. Ne v šestnácti."
„Ne, to není." Zalžu. „Přesto bych byl, ale rád, kdybyste se vrátila."
„Chcete, abych se vrátila, protože potřebujete mě nebo si chcete udržet Eana?"
„Postřeh máte dobrý." Přizná. „To jste nás přece učili."
„Když už jsme u toho. Chtěl bych se vám omluvit za to, že jsem vám lhal o vaší matce. Není mi zrovna příjemné o tom mluvit."
„Já to respektuju." Nakouknu do okýnka od jednoho pokoje. Zaujme mě, to co uvidím a tak se zastavím. Dítě, nemocné ležící na posteli s hadičkou v nose. A vedle postele sedící matka, předčítající dítěti z knížky pohádek.
„Možná jste tohle nezažila a nejspíš je to částečně i moje vina, ale vidím, že z vás vyrostl někdo, na koho by byla Lissa pyšná."
„Já děkuji, pane, ale asi bych se měla vrátit do čekárny a počkat na doktora, až se vrátí ze sálu."
„Pořád ještě jste mi neodpověděla." Podívá se mi přímo do očí. Nejsem si jistá, co mám odpovědět. Ale jestli to znamená, že budu dál trávit čas s Eanem, pokud přežije operaci. Je jediná správná odpověď. „Ano, vrátím se."
„Jsem rád, agentko Clayová." To agentko tak hezky podtrhne. Natáhne ke mně ruku a vrátí mi zpátky odznak.

Uběhne dalších milion let, než doktor konečně vejde do čekárny. I přes to, že jsem ráda, že se konečně ukázal, mám strach. Může mít špatné nebo naopak dobré zprávy. „Operace dopadla dobře. Už leží na pooperačním, ale bude nějakou dobu trvat, než se probere z anestezie." Mám, co dělat abych se udržela a nevrhla se mu kolem krku. Potřesu mu rukou. „Moc vám děkuji, doktore."
Co nejrychleji dojdu do Eanova pokoje. Pípají kolem něj přístroje a v ruce má nějaký divný hadičky. Už není tak bledý. Sednu si na křeslo vedle jeho lůžka a chytím ho za ruku. Má zavřené oči, ale cítím, jak se mu zvedá hrudník. Pípání přístrojů a jeho pravidelné oddechování mě ukolíbá ke spánku.

Otevřu oči. Mám takový divný pocit. Jako by mě někdo pozoroval. Zamžourám očima. Do pokoje svítí sluneční světlo. Pořád držím Eanovu ruku. Podívám se směrem, kde měl včera hlavu. Pozoruje mě hlubokým pohledem. Na tváři mu hraje úsměv. Včera skoro umřel, ale teď se usmívá. „Sis trochu zdřímla ne, Clayová?"