AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DESÁTÁ

Ležím na posteli a čtu knížku o špionážní strategii, kterou mi dal Ean. Zrovna se dostanu k sekci, která se věnuje špionážnímu vybavení, někdo zaklepe na dveře. Zvednu se a otevřu dveře. Mezi nimi stojí Grace ve světlých kalhotách a modrém svetru.

„Posílá mě Sam." Vyhrkne. „Sam?" divím se.

„Promiň. Agent Collinson." Opraví se.

„A copak potřebuje?" opřu se o rám dveří. „Odjíždíme."

„Cože? Kam?"

„Odlítáme do Washingtonu. Jo a gratuluju k ukončení zkoušek."

„Do Washingtonu, jako do státu nebo do D. C.?"

„Do D. C." odpoví mi. „A co tam budeme dělat?"

„Máš moc otázek Rachel. Musíme do Langley kvůli vašim odznakům a oficiálnímu jmenování agenty CIA."

„Dobře."

„Zabal si všechny věci. Nejspíš se sem už nevrátíte." Nemůžu říct, že bych s toho neměla radost. Nikdy jsem prázdniny netrávila v podzemí.

„Dobře."

„Za deset minut v hangáru."

„Budu tam." Zavřu dveře. Zespod skříně vytáhnu kufr, se kterým jsem sem přijela. Ze skříně vyházím všechny věci a potom je strčím do kufru. Neřeším, jestli se pomačkají nebo ne. Potom do kufru ještě uklidím boty a nějako tu kosmetiku z koupelny.

Za deset minut už stojím v hangáru a předávám svůj kufr agentovi, který ho odnese do letadla. Letadlo je menší, než to, kterým jsme přiletěli. A taky vypadá míň, vlastně vypadá luxusně. Jako soukromé letadlo nějakého milionáře. Ze dveří v letadle vystrčí hlavu Ean. „Tak můžeme letět?" zeptá se mě. „Letíme sami?"

„Jo, někdo na nás bude na letišti čekat." Dojdu k letadlu. Vystoupám po bílých vysunovacích schůdkách do letadla.

Posadám se naproti Eanovi do pohodlného plně sklápějícího sedadla. Schůdky se zasunou a dveře letadla se zavřou. Letadlem se rozezní kapitánův hlas. „Čas odletu 19:37, předpokládaný čas příletu přibližně v 8 hodin ráno. Příjemnou cestu, agenti."

Nakloním se k Eanovi. „Agenti?" zeptám se udiveně. „Skoro agenti."

„Poletíme celou noc." Konstatuju. „Co si pustit film?"

„Jamese Bonda?"

„Jasně. Jak příhodné." Z reproduktoru se znovu ozve kapitánův hlas. „Vzlétáme, přepoutejte se prosím." Natáhnu se po pásu. Přetáhnu si ho přes boky a jeho druhý konec zacvaknu do zapínání. Jak začneme stoupat, pocítím tlak, který nás tlačí vzhůru.

***

„Haló?" zvednu hoteloví telefon a sluchátko si přiložím k uchu. „Máte tady nějakou zásilku, slečno." Promluví recepční. „Zásilku? Ale já jsem si nic neobjednala."

„Ale ano. Můžu poslat poslíčka k vám do pokoje?"

„Samozřejmě." Položím sluchátko. Hotelový pokoj, ve kterém jsem, je prostorný a světlí. Oblečení, které jsem ze sebe shodila, se válí uprostřed na zemi. Na sobě mám jenom tričko. Ještě než přijde poslíček a zazvoní na dveře, hodím přes sebe bílý župan s logem hotelu.

„Jste si jistý, že je to pro mě?" Podá mi desky s doručovacím listem a tužkou. „Jste slečna Clayová, ne?"

„Ano, ale nepamatuju si, že bych něco objednávala. Opravdu je to pro mě?" Pán v modrém tričku přikývne. Podívám se na desky v naději, že na nich bude jméno objednavatele, ale je tam jenom moje. Moje jméno je vyplněné, jak v kolonce objednavatel, tak v místě, kde je napsáno jméno adresáta. „Tak je to vaše jméno, nebo ne?" zeptá se mě poslíček. " přikývnu. „Fajn. Tady a tady mi to podepište, prosím." ukáže na dvě prázdné kolonky. Rychle do nich naškrábu svůj podpis. Potom mi poslíček desky vytrhne z rukou a strčí mi do nich velikou krabici.