AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Nebojím se o Eana. Je lepší, než i ten nejlepší Irenin chlap. Ale nelíbí se mi představa, jak do něj někdo mlátí. Možná z něj chce dostat informace. Hodinky mám vzadu na ruce a nemůžu se na ně podívat, ale odhaduju, že máme s Eanem ještě patnáct minut, než se tady objeví Tyler. Patnáct minut, než se náš život totálně zkazí. A pak mě napadne. Hodinky. A no jo. Nechali mi hodinky. Můžu z nich zavolat. Kouknu se na oba chlapy, co mě hlídají. Možná se dokážu přes ně dostat, ale ty pouta. Dostanu nápad. „Ehm. Potřebuju na záchod." Řeknu. Žádná reakce. Jak jsem mohla čekat. „Neslyšeli jste?" zakřičím na ně. Ten napravo ode mě se otočí. Prohlédne si mě. Něco rusky řekne do vysílačky. Nerozumím ani jemu, ani tomu, co mu odpoví, ale vypadá to dobře, protože ke mně zamíří. Rozváže mi obě dvě nohy a ruce mi nechá svázané. Chytne mě za rameno a zvedne mě. „A co ruce?" zeptám se. „Mám své rozkazy." Odpoví mi drsným, až skoro chraplavým hlasem, avšak na rozdíl od svý šéfky nemá ruskej akcent. Asi si začala shánět síly i mezi Američany. „A jak si mám dojít na záchod se svázanýma rukama?" vyjedu na něj, co nejvíc arogantně. Nejdřív si mě prohlídne a nic neudělá, ale potom se přesune s nožem i k mému zápěstí. Využiju chvilky, kdy se soustředí na provazy. Stojí přímo za mnou, tak akorát, že jakmile mi odřízne pouta, kopnu ho. Překvapí ho to. V mžiku je u mě i jeho kolega, ale já už držím v ruce zbraň, kterou ukradnu tomu, co mě přišel rozvázat. Je těžký je rozeznat. Vypadají stejně. Černé oblečení, oholená hlava, zbraň. Odstoupím od nich a zamířím na ně pistoli. Natáhnu jí. Přejdu k tomu ozbrojenému, vytáhnu mu z braň z pouzdra. Oba dají ruce nad hlavu.
„Vysílačky!" pokynu jim ať je položí na zem a kopnou směrem ke mně. Jednu z pistolí si zastrčím za okraj kalhot a vezmu jednu z vysílaček a hodím s ní o zem. Je odolná. Otevřu její zadní stranu a vyndám z ní baterky, které si strčím do kapsy. Z druhý vysílačky se zrovna ozve Irenin hlas. Nerozumím jí, protože mluví rusky. „Co říkala?" zeptám se jednoho z mužů. „Ptala se, jestli je všechno v pořádku."
„Odpověz jí a nic nezkoušej!" strčím mu vysílačku k puse. „Da, mem" odpoví. Neumím rusky, ale budu hádat, že jí řekl: Jo.
Zkontroluju je, jestli u sebe něco nemají, ale to jediné, co jim zbylo, jsou želízka a klíče, který jim seberu. Vyjdu z místnosti a zamknu je tam. Klíče si schovám k baterkám. Pořádně uchopím pistoli oběma rukama. Stojím v úzké chodbičce. Slyším tlumené hlasy. Hlavou mi běží myšlenka, jestli jít pro pomoc, nebo jít pro Eana a riskovat, že mě chytnou. Takže zamířím cestou směrem k hlasům. Podívám se na hodinky. Mohla bych zavolat, ale není tady signál. Jak se plížím chodbou, která se mírně svažuje nahoru, začíná se objevovat slabý signál. Hned, jak se objeví na displeji jedna čárka, začnou mi brnět hodinky. Kliknu na zelenou ikonku. Fungují jako telefon. „Haló?" řeknu potichu. „Agentko?" ozve se. „Ano?"
„Kde jste?"
„Někde ve skladu na kraji města. Ve sklepě."
„A agent Reed?" Butlerův hlas je hrubí, ale přesto, i když ho nemám zrovna dvakrát v lásce, jsem ráda, že ho slyším. „Vydržte, snažíme se vysledovat váš signál." Pár minut nikdo z nás ni neříká. „Máme to. Jsme u vás za pět minut." Řekne a típne hovor. Pořád nevím, jak dlouho už to je, ale tuším, že už moc času nemáme. Tyler tady bude každou chvíli. Vydám se chodbou dál. Pořád rží pistoli před tělem. Jde o ruskou Yarygin MP-443 pistoli. Je to zvláštní, protože takovou používají ruské policejní složky a taky ruská armáda. Možná, že Fadějev měl hodně rozšířený obchod. Nestihnu se nikam dostat. Je to tady hotové bludiště. Pět minut uběhne, jako nic. Čas se krátí a já nemám tušení, kde by Ean mohl být. Zkouším mu zavolat, ale je nedostupnej. Hlasy už neslyším, ale pochybuju, že bych se ztratila. Celou dobu jsem šla za zvukem. Prostě je ticho, všude kolem mě. Když se dostanu dál. Zase ztratím signál. Natáhnu ruce s pistolí před sebe. Nelíbí se mi to ticho, jsem v něm, až moc slyšet, i přesto, že se snažím jít, co nejvíc potuchu. Je to obtížné, bez speciálně upravených bot. Zatímco se zamyslím, někdo mě zezadu chytne a zatáhne do postranní uličky. Přitiskne mi ruku na ústa. Začnu kolem sebe kopat a bránit se. Pokusím se chytit zbraň, tak, abych jí mohla namířit za sebe, ale ten někdo mi jí vyrve z ruky. „Ticho!" zasyčí mi někdo do ucha. Ten hlas! „Eane!"
„Musíme vypadnout!" pošeptá mi. „Tyler je tady." Řekne. „Jak to víš?" zeptám se ho. „Irena se pochlubila, než jsem jí trochu poupravil trvalou." Usměje se. I když to bylo jenom chvíli, jeho úsměv mi chyběl.
Někudy se nám podaří nepozorovaně vytratit. Tylera ani nikoho nepotkáme. Venku na parkovišti už čekají federálové. Stojíme na stejném parkovišti, jako parkoval Tyler, když jsme jeli na Klub rváčů. Dojdeme, až k autu agenta Butlera. Sedí ven a čeká na nás. Ean mu musel zavolat, když utekl Rusce. „Jste v pořádku?" zeptá se. Oba přikývneme, ale pořád mi krvácí rána na hlavě a Ean má velkou modřinu na čelisti. „Odvezu vás do nemocnice." Řekne. „To je dobrý." Řeknu. „Měli byste se postarat o Irenu. Ví, kdo jsme." Najednou se mi začne motat hlava. Ean mě podepře, abych neupadla. „Jo, byli bychom vám vděčný, kdybyste nás odvezli do nemocnice." Usměje se Ean na agenta FBI.

Mám na čele tři stehy, ale prý by to nemělo zanechat jizvu. Ean sedí vedle mě na gauči a tiskne si k tváři zmrzlí gelový sáček. Ani jeden z nás nesmí usnout, kvůli podezření na otřes mozku. Marianela nám přinese limonádu s ledem. Kývnutím hlavy jí poděkuju. Dá mi to víc zabrat, než, když se musím netáhnout pro ovladač. Poslední dobou zjišťuju, že adrenalin funguje líp než morfin, kterej do mě napíchali. Několikrát jsem zvracela, zato Ean, pan dokonalý, nehnul ani brvou. Nedal ani najevo, že má velký fialový koláč na tváři. Ledový gelový sáček si na něj přiložil, jenom z donucení. Znovu mi zabrní telefon. Volá Tyler. Zvednu to. Mám od něj něco přes deset zmeškaných hovorů. „Tylere?" snažím se to říct potichu, protože pokaždý, když se pohnu, dostanu chuť zase zvracet. „Ashly? Jsi v pořádku? Kde jsi?" vyhrne na mě spoustu otázek. „Jo, jsem. Jsem doma."
„Byl jsem tam, ale ty už si tam nebyla. Co ti Irena udělala? Přísahám, že jí zabiju!"
„Tylere, klid. Nikam nejezdi. Nic mi neudělala. Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit." Řeknu ještě pomaleji. Musím mluvit, jako nějakej feťák, kterej to přehnal a vzal si víc. I když vlastně mě v nemocnici zdrogovali. Takže to je i pravda. Dokonce si mě tam chtěli nechat přes noc na pozorování, ale od toho mě naštěstí Collinson zachránil. „Je to moje vina. Kdybych tě nikam nebral, tohle by se nemohlo stát!" vyčítá si. Tohle je to poslední, co potřebuju. Chci mu něco říct. „Tylere?"
„Jo?" je naštvaný sám na sebe. Je to slyšet z jeho hlasu. „Já myslím, že bychom měli zpomalit. Je to na mě rychlý. Poslední dobou toho mám prostě moc."
„Rozcházíš se se mnou?" zeptá se mě. „Ani jsme spolu nechodili." Vím, že to není pravda, ale Ean měl pravdu. Vztah s Tylerem, to všechno jenom komplikuje. „Prostě nejsem na vztah připravená, chápeš?" pokusím to podat, co nejvlídněji. „Takže je konec?" zeptá se. Nic mu neodpovím. Tohle je moje premiéra. Nikdy jsem kluka neměla. Nevím, jak se to dělá. „Asi jo. Potřebuju čas."
„Budu na tebe čekat." Ujistí mě. Položím si mobil do klína a opřu si hlavu o opěrku. Všechno se to zkomplikovalo. Možná bych to ani neudělala, nebít toho faktu, že Irena vzala do bot. FBI se jí nepodařilo chytit. Je nebezpečná. A hlavně... zná pravdu.