AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

    Posadím se. Třeští mi hlava. Cítím se jako v mlze. Vedle mě leží pod přikrývkou Tyler. Co tady dělám? Rozhlédnu se po místnosti. Přivřu víčka, to slunce za oknem tak moc září. Kde to jsem? Odhrnu přikrývku. Pane bože. Proč jsem nahá? Podívám se na Tylera a pak zpátky na sebe. Sakra. Pomalu si začínám na předešlou noc vzpomínat. Nandám si plavky, jakmile se postavím, zvedne se mi žaludek. Ohlédnu se na Tylera. Otevře oči a podívá se na mě. „Dobré ráno."
„Dobré."
„Jak sis užila včerejší noc?" zeptá se usměvavě. Vstane a zezadu mě obejme. Odstrčím ho od sebe. „Hele podívej, Tylere. Byla to jedna noc. Byli jsme opilý a byla to chyba."
„Ale..."
„A rozhodně se to nebude opakovat." Znovu se mi zvedne žaludek. Naštěstí je u pokoje koupelna. Vtrhnu do ní a vyklopím obsah svého žaludku do záchodu. Tyler se postaví mezi dveře. „Hodím tě domů." Oznámí mi. „Ne to je dobrý mám to za rohem." Stihnu říct, než se zase vrátím ke zvracení. Mám pocit, že mi za chvíli proletí krkem i celý žaludek. Když se už potřetí nakloním nad mísou, Tyler si ke mně nakloní a začne mě hladit po zádech. „Jo to určitě."
„Vážně to je dobrý." Řeknu. „Včera si to do sebe házela, jedno za druhým."
„Měl si mě zastavit." Šibalsky se na mě usměje. „Možná."

Nasedneme do auta. „Bude Jason v pohodě před tou ligou?" zeptá se mě a zařadí zpátečku, aby mohl vyjet. „Proč by nebyl?"
„Kvůli tomu, co se včera stalo. Však víš, nebyl moc v pohodě, když nás naposledy viděl spolu." Pousměje se. „Nemusím se mu svěřovat se svým milostným životem." Prohlásím dotčeně. „Vypadalo to tak, že k tobě máte hodně blízko." Že by nás začal podezřívat? A z čeho vlastně? Rychle vymysli něco. „Když jsme byli malý, hodně jsme se stěhovali. Neměli jsme moc kamarádů. Jenom sebe." Vysvětlím mu zrovna, když najede na silnici. „Jak to vlastně máte s rodičema?" nikdy jsem to s ním neřešila. „Táta hodně pracuje a mámu si skoro nepamatuju." Tohle mám nacvičený nazpaměť. „To mě mrzí. Já jsem celý život žil tady. Oba moji rodiče jsou právníci a chtěj, abych si dal přihlášku na práva."
Nic na to neřeknu. Jedinej díky komu bych mohla zjistit, co chce moje máma, abych dělala, je Collinson, který se mnou o tom nechce mluvit.
„Už jsme tady." Usměju se na něj. „Po víkendu ve škole." Rozloučí se se mnou. Žádná pusa, nic.
V kuchyni stojí Marianela a dělá jídlo. Divím se, že smaží placky ke snídani. Pak se kouknu na hodinky. Je už po dvanáctý. „Kde je Ean?" zeptám se jí. Přívětivě se na mě usměje. Je jediná v tomhle městě, ženského pohlaví, která kromě mě ví, o co tady jde. „Pan Reed se ještě nevrátil." Odpoví mi mexickým přízvukem. Mám jí ráda, je hodná a vaří skvěle. „Marianelo, já si dneska nedám, není mi nějak dobře, ale Ean si určitě dá rád. Nechte mi něco k večeři prosím." Znovu se usměje a vrátí se k míchání něčeho v hrnci. Chci zvednout telefon a vytočit Eanovo číslo, když zrovna vejde do dveří. „Ahoj. Kde si byl?" zeptám se a doufám, že on se nezeptá mě. Vypadá stejně zdrchaně jako já. „Mám nápad. O tom, co se stalo včera večer, se nebudeme bavit." To mi víc než vyhovuje. „Jak chceš." Co mohl dělat tak strašnýho, že se o tom se mnou nechce bavit? A když se zamyslím nad tím, co jsem dělala já. Je lepší, když to nevím. „Za chvilku bude oběd, pane Reede." Řekne Marianela. Otočí se k ní. „Moc mě to mrzí, ale dneska si nedám." Naše hospodyně si založí ruce v bok. „Nelíbí se mi, že ani jeden nechcete jíst." Ten zní, jako by byla naše máma. Celou dobu se tady o nás stará. Možná, že je pro nás oba něco jako náhradní máma, když ani jedna z našich nefunguje. „Vážně se omlouvám. Děláte nejlepší burrito, ale dneska ho oželím." Obrátí se ke mně. „Můžeš?" pokyne mi ke schodům. Dojdeme nahoru do mého pokoje. „Nebudeš se zlobit, když teď něco řeknu?" zeptá se mě a posadí se na židli od psacího stolu. „Přijde na to, co mi řekneš."
„Víš, jak myjí v systému, DNA každýho agenta a příslušníka CIA, FBI, vojenské kontra rozvědky..." přikývnu. „Mají i DNA Lissy Williemsový."
„Co jste se Stuartem udělali?"
„Stuart má kámoše na forenzním. Porovnali tvojí DNA s její."
„A?" položím se na záda a opřu si hlavu o polštář. „Sedí, ale stejně jako máš DNA od matky tak máš i od otce. Porovnali tvůj vzorek s celou databází CIA, ale s nikým jiným než s tvojí matkou se neshodovala." Na jeho výrazu je něco zvláštního. Neříká mi všechno. „Eane?"
„Seš si jistá, že to chceš vědět?" zeptá se. Dychtivě přikývnu. Kdyby to nebylo na něj, možná bych se zastyděla. „Vlastně se s jedním jménem shoduje, ale ne přímo. Není tam tak výrazná genetická shoda, jako u tvojí matky."
„Co to znamená?"
„Že je to tvůj příbuznej. Částečně se shoduje i s tvojí matkou. Roy Williams. Tvůj děda." Náhle se posadím. Pořád se mi ještě motá hlava, takže si zase rychle lehnu. Nevím, jak mám reagovat. „Žije?"
„Jo. K CIA narukoval v roce 1975, když mu bylo dvacet pět." Rychle si to spočítám v hlavě. „Takže je mu teď nějakých šedesát šest let?" Ean přikývne. „Navíc je to docela velký zvíře. Nebo aspoň býval, ale pořád má na vedení velký slovo." Začnou mi nějaký kousíčky skládačky zapadat. „Myslíš, že to on může za to, že vybrali zrovna mě?"
„Nedivil bych se tomu."
„V tom případě musí vědět, že existuju i to že jsem právě teď tady." Znovu přikývne a usměje se. „Proč by mě, ale celý dětství nechával v děcáku?"
„To nevím. Můžeš se ho zeptat."
„Cože?"
„Na příští víkend ti Stuart zajistil letadlo, ze soukromého letiště na kraji města, do Langley."
„Poletím jedině, jestli ty poletíš se mnou!" řeknu. Nechci tam letět bez něj. Nejenom proto, že by se tady s Tylerem nejspíš zabili, ale hlavně protože potřebuju podporu. „To si piš, Clayová!"
„Langley!" zajásá při odchodu ze dveří.