AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

Koukám na náš obraz v zrcadle. Všichni odešli pravděpodobně na oběd, protože jedeme výtahem sami. Prohrábnu si vlasy. Už zase vypadají strašně. Najednou s námi výtah škubne a zastaví se. „Co se děje?" zeptám se a rozhlížím se po výtahu. „Nemám nejmenší tušení." Přejde k desce s tlačítky. Zmáčkne zvonek. Z reproduktoru se ozve hlas recepční. Super takže tady zůstaneme, než se ta ženská uráčí něco udělat. „Prosím vás ten výtah se zastavil. Nevíte co se děje?" zeptá se Ean. „Lituji, ale nevím."
„A zjistíte to, prosím?"
„A je to tady." Hlesnu. Ean se na mě otočí a zašklebí se. „Pana, musíte vydržet. Už na tom na ústředí určitě pracují." Odpoví mu. Reproduktor její hlas trochu zkresluje. „Ale..." chce něco říct, ale chytnu ho rameno. „Nech to být. Vyřeší to." Poslechne mě. Sedneme si vedle sebe na zem. Znovu se zadívám do našeho odrazu. „Co se vlastně stalo po tý party?" Nedá mi to. Najednou mi to začalo vrtat hlavou. „Clayová..."
„Myslela jsem, že si říkáme všechno." Nad našimi hlavami zablikají zářivky a potom zhasnou a uvrhnou nás do absolutní tmy. „Skvělý." Hlesne Ean. Nejsem si jistá, jestli to bylo na mojí poznámku nebo na tu tmu. „Tohle nevytahuj." Řekne. „Musím."
„Clayová, já chápu, že se snažíš mluvit o něčem, co sama vědět nechceš, jenom proto, aby si nemusela mluvit o svojí mámě." Idiot. Chytne mě za ruku. Nevím, jak jí v tý tmě našel. „Teď zase měníš téma ty!"
„No tak." Řekne a stiskne jí. „Ona řekla, že jsem chyba. Moje vlastní matka řekla, že..." zlomí se mi hlas. „Určitě tím nemyslela tebe." Snaží se mě utěšit. „Tomu sám nevěříš."
„Věřím. Vždyť Williams říkal, že tě u něj nechala, aby tě chránila." Promiň Eane, ale to nepomáhá. „Co když chtěla chránit sebe?" zeptám se ho a pohlédnu někam, kde má snad oči. „No, to se už asi nedozvíme." Prohodí s úmyslem mě rozesmát. „Naše mámy by si mohli podat ruce. Obě se drží vysoko na postu matka roku."
„To teda." Oba se usmějeme.
„Věřil bys tomu? V Americe je tolik dětí a oni vyberou nás dva."
„Věřil. Potřebovali někoho hezkýho a nějakou ošklivou. Někoho chrtího a nějakou..."
„Eane!" praštím ho do ramene. Světla znovu zablikají. Z reproduktoru se zase ozve naše milá recepční. Je takovej ten typ člověka, kterýho máte chuť praštit, jenom když ho vidíte. „Přijeli technici. Chvíli jim potrvá, než to opraví."
„Jak dlouhá bude ta chvíle?" zeptám se jízlivě. „Pár hodin to bude." Odsekne mi. „Ale víte, to nepůjde."
„Proč?"
„Je tady jistá věc. Potřebuju odtud pryč." Odpovím. Už před pár minutami se začalo chtít na záchod. A pár hodin to fakt nevydržím. „Lituji, musí to počkat."
Zvednu se a opřu hlavu o zeď. Ean zapne baterku na telefonu. Začne svítit po stropě výtahu. „Co to děláš?" zeptám se ho, když začne klepat na jednu část kovu. „Výtahy mají únikový východ. Copak se nekoukáš na filmy?" protočím panenky. „Máš u sebe klíče nebo tak něco?" zeptá se. „Tady." Podám mu svůj malinký svazek klíčů. Podá mi telefon. „Sviť mi." Posvítím na místo, kde je mezi částmi kovového stropu dírka s takovým zobáčkem. Ean se natáhne na špičky a začne se snažit se zobáčkem otočit, ale moc dobře na něj nedosáhne. „Nech mě." Řeknu. „Ha ha. S tvýma sto šedesáti centimetry." Pobaveně se zasměje. „Zvedni mě. Jsem šikovnější." Znovu se na oko zasměje, ale potom mě chytne těsně nad koleny a vyzvedne mě nahoru. Položím si mobil na hrudník a zastrčím ho za tričko, tak aby mi nespadl a zároveň mi svítil pod ruce. Zastrčím kousek klíče pod zobáček a otočím s ním. Nebylo to zas tak těžký. Zobáček se lehce otočí a já nadzvednu kovovou destičku a položím jí na horní stranu výtahu. Vytáhnu se nahoru a postavím se na výtah. Ocitnu se ve výtahové šachtě. „Ehm, já jsem pořád tady." Odkašle si Ean. Přikrčím se a natáhnu dolů ruku. Zapřu se, když mojí ruku chytí a pomůžu mu nahoru. „Tvůj mobil." Podám mu ho. „Nebudu se ptát, kde si ho měla."
„Kudy teď?" zeptám se. Rozhlédne se. „Nevím."
„Pan chytrej najednou neví." Pokrčí rameny. „Dobře tohle jsem trochu nedomyslel." Obhlédnu všechny stěny. V jedné jsou vytesané obdélníky. Něco jako žebřík. „Holky mají přednost." Pobídne mě. Srab. Přejdu k žebříku a začnu lézt nahoru. Když jsem nohami asi na pátém obdélníku, podklouznou mi ruce. Obdélník je od něčeho mokrý. Nejsem moc vysoko, ale ani se výtahu nedotknu, protože mě chytnou Eanovy ruce. Chvíli si koukáme z očí do očí. Mobil slabě osvětluje šachtu. Zůstaneme takhle docela dlouho. „Eane. Už mě můžeš pustit."
„Jo jasně." Postaví mě na kovovou desku. „Tudy to nepůjde, je to nebezpečný." Rozhodnu. „Takže se chceš vrátit dolů?"
„No pokud nejsi spiderman, tak nám nic jinýho nezbývá." Seskočím zpátky do výtahu. Nějak se pokusím přestat myslet na ten pocit v mém břiše. Opřu se o zrcadlo. Ean seskočí za mnou. „Mám tam nějaká filmy." Ukáže na telefon. Posadíme se zpátky vedle sebe. Ean pustí film. I malé rozpětí hlasitosti se tady jeví jako řev.

Film je u konce a my tady pořád sedíme, na studený podlaze ve výtahu. Zavibruje mu telefon. Nechci říkat, že nechtěně, ale přečtu si textovku, která mu přišla. Od Cherice. Ean si mobil rychle schová. „Eane?"
„Já se neptám, ty se neptáš. Pamatuješ?" zeptá se. Postavím se. Cherice. On si píše s Cherice. Vždyť je to jeho věc s kým si píše. On se tě taky neptá s kým spíš. Nech to být. Opakuju si. „Cherice?"
„Jo." Přizná. „Eane, víš, kdo to je? Víš, co ta holka dělá?"
„Nic nebylo a nebude." Uklidní mě. Nebo se o to aspoň pokusí. „Dobře. Já se neptám, ty se neptáš. To je fér." Řeknu. Podívá se na mě tím jeho pohledem, který říká. Je tady něco, co bych měl vědět, že? Ale naštěstí se odvrátí a zůstane zticha. „Už jsem tady několik hodin. Jak dlouho jim to ještě sakra bude trvat?" Začíná tady být dost nepříjemný vzduch. Vlastně jsem ráda, že měl něco z Cherice. Aspoň se necítím provinile kvůli Tylerovi. „Přemýšlela jsi nad tím, proč vybrali nás dva?"
„Protože máme oba narušený dětství?"
„Takhle jsem to nemyslel. Možná věděli, že budeme skvělý tým."
„Jak by to mohli vědět?"
„Nevím, prostě si mohli myslet, že se k sob..." nedořekne to, protože se zase rozsvítí světla a výtah se spustí šachtou dolů. Světlo je moc intenzivní, musíme si oba zastínit oči rukou. „Co si říkal?" zeptám se. „Ale nic. To je jedno." Mávne druhou rukou a usměje se.