AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

Pomůže mi sundat kabát a odnese ho do provizorní šatny tělocvičnu skoro nepoznám. Ze stropů visí pruhy modré, stříbrné a bílé lesklé látky. Na stolech a na podlaze leží umělý sníh. V každém rohu stojí stromek posypaný stejným sněhem, který mi leží pod nohama. Kapela hraje pomalou a příjemnou hudbu na poslech. Školník zasunul tribuny, tak vytvořil víc místa pro taneční parket, na kterém tancovalo již několik párů. Všichni kluci na sobě mají obleky, což je dost vtipný, protože do školy si neoblečou nic formálnějšího než džíny. Nestihnu se rozhlédnout pořádně, když mě Tyler chytne za ruku. Na někoho zamává. „Posadíme se?" zeptá se mě a ukáže ke stolku, kde sedí Ean s Cherice. Sakra nemůžeš říct, že ne. Sedí tam přece tvůj bratr. „Dobře." Pokusím se říct, co nejklidněji, ale hlas mi vyletí tak o oktávu víš.
Posadím se vedle Eana a Tyler vedle Cherice. Ean probodne pohledem Tylera, Cherice mě, já jí a Tyler Eana, Cherice si nevšímají a na mě se oba usmějí. Nevím kam se dřív koukat. „Dojdu pro pití." Oznámí Tyler. Asi ho zabiju. Nenechávej mě tady. Nastane ticho. Jenom na sebe tak blbě koukáme. „Takže vy spolu chodíte do třídy?" obrátím se na něj a vytřeštím oči. I Cherice se na něj zamračí. „Ehm." Odkašle si. Myslím, že poznal, že ho zabiju, když něco rychle neudělá. „Cherice, zatancuješ si?" zeptá se jí. „Klidně." Nafoukaně souhlasí. Chytne jí za ruku a přejdou k parketu. Cherice na sobě má směšně přeplácaný šaty. Upnuté, rudé s volánky. Vlasy má natočené do velkých loken. Položí Eanovi ruce kolem krku a on jí chytne za pas. Kapela zrovna začne hrát rytmickou hudbu. Oba dva se začnou prapodivně vlnit do rytmu. Přestanu se na ně dívat. Zaměřím se radši na miniaturu stromečku stojícího uprostřed stolku. Odněkud se vynoří Tyler a sedne si zpátky naproti mně. Podává mi stříbrný kelímek. „Znova už ne."
„Klid, je to školní akce. Jenom limonáda." Přisune kelímek blíž ke mně. „Ty dva si to užívají, co?" pohodí hlavou směrem k parketu. „Myslím, že jo." Zadívám se jejich směrem.
Naším směrem zamíří Benny. „Ahoj, vy dva." Tyler na něj kývne a já si ho nevšímám. „Po tomhle bude u Dillana After party. Přijdete?"
„Asi si to necháme ujít. Víš, bude tam Hilary a to by nebylo moc dobrý." Je u něj stejně neobvyklý jako u všech, že má formální oblek. Uštědří Tylerovi herdu do zad. „Jasný, jasný, brácho. Tak užívejte." Odběhne někam zpátky ke skupince studentů z posledního ročníku. „Co se vlastně stalo mezi tebou a Hilary?"
„Jak jsem říkal. Dlouhý historie. Nebudeme si tím kazit večer." Zvedne se a přistoupí ke mně. „Smím prosit?" natáhne ke mně ruku a zazubí se. Vložím svojí ruku do jeho. „Neumím tancovat." Odtuším.
„Nech se vést." Zavede mě doprostřed parketu. Kapela začne hráz známou písničku. Hallelujah. Chytnu Tylera stejně jako předtím Cherice Eana. Mezi námi zůstane dost velká mezera, ale Tyler si mě přitáhne k sobě a mezera tak zmizí. Zavěsím se mu kolem krku a nechám se unášet melodií. Opřu si hlavu o jeho vypracovanou hruď. Pomalu zavřu oči a nechám se tím vším pohltit.
Pohupujeme se tak celou písničku. Ani nevím, jak jsme se tam dostala, ale najednou stojím opřená zády o zeď v šatně. Tyler se nade mnou naklání, ruce opírá o zeď za mými zády a něžně mě kouše do rtu. Chci ho odstrčit. Tohle je chyba, stejně, jako to co se stalo u Bennyho doma. „Tylere." Špitnu. Odtáhne se o pár centimetrů a zahledí se mi do očí. Když nic neříká, chystá se znovu políbit mě, ale přeruší ho křiky vycházející zpoza dveří do tělocvičny. Vyklouznu z jeho sevření. Prudce dveře otevřu. Tělocvična je zahalená do oblaku mlhy. Není vidět na krok. Jediné, co jsem schopná rozeznat, jsou míhající se stíny postav mířící k červeně blikajícímu nápisu Exit. Tyler mě zezadu chytne. „Musíme se odtud dostat!" vykřikne, abych přes ten kravál slyšela. Někdo zdáli hystericky vykřikne. „Běž napřed! Doženu tě!"
„Nenechám tě tady!" chytne mě za ruku. „Nemůžu ho tady nechat!"
„Jasona?" zeptá se. Koho? Mlha mě začíná oblbovat. A no jo myslí Eana. Rychle přikývnu. „Běž!"
„Jdu s tebou!" křičí pořád. „Dokážu se o sebe postarat! Jdi za ostatními!" Chvíli na mě ještě kouká, potom odběhne. Začnu se protlačovat mezi studenty. Je to docela náročné. Každou chvíli mi někdo přišlápne šaty a já div nespadnu. Nemůžu na něj volat, tak se snažím dívat se každýmu, kdo mě míjí do očí. Nikde nemůžu najít ty zářivě zelené oči. Někdo do mě vrazí. Otočím se. Cherice má roztrhlé jedno ramínko a křičí. „Kde je Jason?" vyjedu na ní. Pořád řve. „Cherice!" nereaguje. Vyškubne se mi a odběhne. Co to je to v tý mlze? Začínám cítit, jak se kolem mě všechno točí. Každý krok je těžší a nejistější. Většina lidí už utekla. Snažím se jít pořád dál. Ale kam? Zakopnu o něčí tělo. Žije nebo je mrtvý? Na tom nezáleží. Musím najít Eana. Musí to být nějaký plyn. Štípe mě do očí a cítím únavu. Nohy se mi podlomí. Sesunu se k zemi, jako pokácený strom. Nic nevidím, jenom slyším vzdálené houkačky policejních aut a sanitek. A i ty se mi slijí dohromady.

...

Sedím na židli. Místo lžíce však v ruce držím svoje dva copánky a namotávám si je na prsty. „Začni jíst!" křičí na mě ten vysoký muž. Neposlouchám ho a dál se plně věnuju vlasům. „Nechutná mi to." Nakrčím nos. „Jo tak tobě to nechutná?" vyjede na mě znova. Naštvu se. Zlobím se na něj, na všechny. Chci se vymotat z tohohle kolotoče, ale nevím jak. Seskočím ze židle a talíř vezmu sebou. Dopadne na zem. Rozpadne se na tři díly. Špagety se rozprsknou všude kolem. Kousek masa mi spadne na boty. Setřepu ho dolů. Muž je zlý. Uštědří mi pohlavek. Spíš facku než pohlavek. Co největší silou mu dupnu na jeho obří nohu a rozběhnu se chodbou.
Obraz se změní. Začne se prolínat s tím prvním a potom tam zůstane jenom ten.
Hraju si s jednou malou holčičkou. Jsem starší než předtím, ale copánky mám pořád. Zavolá na mě ta hodná paní, co se o mě tady stará. I o ostatní děti. Zavolá mě mým jménem. Ráchel. Přiběhnu k ní. Copánky mi sahají až po konec zad. Ukáže na pár tyčící se nade mnou. Žena je zrzavá a má hezký pihovatý obličej. Její muž má na sobě formální oblek a rozcuchané vlasy. Vypadají mile.
Dozvím se, že k nim teď pojedu, ale nebude to tak jako vždycky. Pokaždý když jsem někam jela, nebylo to na dýl než měsíc. „Adoptovali si tě. Budeš u nich žít už napořád." Řekne mi vychovatelka. Nevěřím jí. Tohle se ještě nikdy nestalo. Ne mě.
Všechno zahalí mlha a já najednou sedím na posteli ve svém novém pokoji. „Proč jste si mě adoptovali?" zeptám se ženy s pihami. „Víš, věděli jsme, že jsi něčím zvláštní. Víme toho o tobě tolik. Jsi výjimečná. V životě toho moc, moc dokážeš. Čeká tě velká budoucnost, Rachel." Nechápu její slova. Sedí tady naproti mně cizí ženská a říká, že jsem výjimečná.

...

Začnu pomalu otevírat oči. Světlo je tak intenzivní. Někdo mi svítí do očí baterkou. Zdravotník mi pomůže se posadit. „Jak vám je, slečno?" zeptá se mě mladík v oblečení záchranáře. „Jako po velký kalbě." Odpovím. Mám sucho v puse. „Můžete vstát?"
„Myslím, že jo." Pomůže mi vylézt ze sanitky. Ean něco řeší s federálama, ale jakmile mě uvidí. Přiběhne ke mně. Odněkud vytáhne šedou deku a přehodí mi jí přes ramena. „Jsi v pořádku?" nečeká na mojí odpověď. Místo toho se podívá na zdravotníka. „Bude v pořádku, ale hodně se nadýchala. Měla by hodně pít a moc se nenamáhat." Odpoví. „Dobře, děkuju vám." Přitiskne mě k sobě. „Bál jsem se, kde jsi. A jestli si nevzal i tebe."
„Nevzal? O čem to mluvíš?" Podívá se na mě těma zelenýma očima, který jsem tak moc hledala. Nenašla jsem je. To ony si našly mě. „Ten, co unesl ty kluky, zorganizoval i tenhle útok nejspíš. Potřeboval odlákat pozornost."
„Od koho? Co se stalo?"
„Měla by sis jít odpočinout." Kdybych měla sílu a nebolel mě každý sval v mém těle, praštila bych ho tak nejsilněji, jak bych mohla. „Musím se podívat po Tylerovi."
„Rachel." Zašeptal to tak potichu, že jsem ho mohla slyšet jenom já. „Není tady." Znovu se mi upřeně zadívá do očí. „A kde je?" jenom zavrtí hlavou. Vyhýbá se odpovědi. „Eane, kde je Tyler?"