AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA PATNÁCTÁ

„Takže ty chceš říct, že budeme dělat, že jsme bratr a sestra?" vyvalí oči Ean. „Ano, jde o jeden případ. Na střední škole v Green Bay ve Wisconsinu. Chodí tam děti, těch bohatších." Vysvětlí nám Berry. „Během třech týdnů, co začala škola..." Ean zvedne ruku. „Počkej, počkej." Zarazí ho. „Ty chceš říct, že máme hrát, že jsme sourozenci?" Berry se zamračí. Není tak vlídný jako Grace. „Když dovolíš, Eane, rád bych se vrátil k věci." Ean jenom nechápavě rozhodí ruce, ale už nic neřekne. „Takže jak jsem říkal, během třech týdnů jim zmizeli dva studenti. Jako by se pod nimi slehla zem. Nikdo o nich neslyšel, ani je neviděl. Nastoupíte tam jako studenti a zjistíte, o co jde a ty studenty najdete."
„Zmizení neřeší CIA. To je věc federálů." Protestuju. „To sice ano, ale od jedenáctého září pracujeme na spolupráci těhle dvou organizací. Navíc má FBI dva agenty, kteří mají věk na střední školu?" Oba zavrtíme hlavou. Vzpomenu si na film 21 jump street. Stejná situace. Když se nad tím zamyslím. Kdo z nás dvou je Schmindt? Ale jestli náš pachatel bude jako Erik, nemám si na co stěžovat. „Takže máte možnost dostudovat školu a při tom pomůžete místním agentům FBI. Doufám, že spolupráce bude bezproblémová." Vyměním si s Eanem pohled. Ani jemu se to nelíbí. „Takže mi budeme dělat, že jsme normální studenti školy a mezitím budeme pracovat na případu." Zkonstatuje Ean. „Super." Nezní nadšeně, ale otráveně. Berry nám podá každýmu jednu složku. „Vaše nové identity. Ashly a Jason Parkerovy. Vaše matka zemřela na rakovinu, když bylo Jasonovy pět a Ashly čtyři a váš otec je významný byznysmen a musí často jezdit pryč, když není doma, stará se o vás vaše hospodyně." Otevřu svojí složku. Moje nová identita. Všechny údaje jsou stejné, až na jméno a místo narození. „V Green Bay jsme vám již připravili dům, dvě auta a hospodyni. Do školy nastupujete v pondělí."
„To je, ale už zítra!" řeknu. „Ano je. Dneska odjíždíte do Wisconsinu." Tím skončí celý náš rozhovor, odejde a nechá nás v nemocničním pokoji. Podívám se na Eana. Nevím, jestli mám být naštvaná nebo se smát. „Ještě mě ani nepustili z nemocnice a už máme další práci. Vítej u CIA." Prohlásím ironicky.

„Máš se šetřit. Doktor říkal, že to nemáš moc namáhat." Ean se s pobaveným výrazem opře o protější zeď. Znovu zvednu činku. Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Když tu ruku rychle neposílím, budu pozadu za Eanem. Vím, že jsme parťáci a máme se doplňovat, ale co je špatnýho na tom, že chci z nás být ta lepší? Ean mi sebere činku z ruky. „Nech to být."
„Eane, podívej se na tu ruku." I přes to, že je moje paže obvázaná, je znatelně menší než ta pravá. „To se spraví, ale nesmíš na to spěchat." Vrátí činky zpátky do police. Vyjdeme po schůdkách nahoru do domu. Náš nový dočasný dům absolutně žeru. Máme vypadat jako bohatá rodina, takže náš dům je dost velký. Je v něm můj pokoj, koupelna ke každé ložnici a ještě jedna koupelna dole u kuchyně a obýváku. A nejlepší na tom všem je přestavěný sklep na tréninkovou místnost. Je sice menší než na Aljašce, ale pořád dobrá. Máme tam i zbraně, takže zbytek domu vypadá jako dům normálních lidí. „Už je dost pozdě. Zítra jdeme poprvé do nové školy. Musíme zapadnout." Popřeje mi dobrou noc a zaleze do svého pokoje.

A je to tady. Sedím v autě, podle GPS pojedu už jenom pět minut. East Green Bay je škola uprostřed města. Je docela velká. Na parkovišti už stojí spousta aut. Stěží najdu volné místo. Kouknu na hodinky. Sakra nestíhám. Hned první den. Rychle vběhnu do školy. Na vrátnici se zeptám nevrlého vrátného, kde je jedenáctá třída. Projdu bludištěm chodeb a zaklepu na dveře mojí třídy. Než otevřu dveře, zhluboka se nadechnu.
„Slečna Parkerová?" zeptá se mě profesor hned, jak projdu dveřmi. Nechápavě se na něj podívám. Pak mi to dojde. „Ano." Řeknu trochu nejistě. Rozhlédnu se po třídě Jediné volné místo je u okna na druhé straně třídy. Přímo na mě křičí, Budeš muset projít celou třídou, než si sedneš. Už se chystám projít uličkou, ale profesor mě zastaví. „Slečno? Pojďte prosím sem." Poslechnu ho. Cítím na sobě pohledy všech lidí ve třídě. Není mi to vůbec příjemný. Nejradši bych odtud vyběhla a vrátila se do smrtelné přestřelky. I to my bylo příjemnější, než stát tady před bandou puberťáků. „Jak už jsem vám říkal, dneska se k nám připojí nová studentka. Ashly Parkerová. Přistěhovala se sem se svým bratrem, který chodí o třídu výš. Je to tak?" Jenom přikývnu. „Dobře. Tak si najdi místo a můžeme pokračovat."
Když procházím mezi lavicemi, všichni se na mě dívají. Jsou jako smečka kojotů a já jsem jejich kořist. Mám pocit, že se na mě brzo vrhnou a sežerou mě zaživa. Rychle se posadím.
Zbytek hodiny si jich snažím nevšímat. Poslouchám učitele a hraju si s tužkou. Konečně zazvoní. Vypadnu ze třídy, dřív než budu muset s někým mluvit. Ean má třídu hned vedle. Zahlédnu ho přes dav lidí. Zamávám na něj. Všimne si mě a usměje se. Baví se s nějakými kluky. No jasně. I kamarády si dokáže najít líp než já. „Tak co? Jak to šlo?" zeptá se mě pobaveně. „Jak myslíš." Odseknu. Najednou Ean na někoho mávne. Stuhnu. Sakra, sakra a znova sakra. Ten kluk k nám zamíří. „Tohle je Tyler, chodíme spolu do třídy." Cuknu sebou. Tohle je hodně špatný. Jak se můj bývalý učitel surfování přibližuje, začínám propadat panice. No tak. Rachel mysli. Ean do mě šťouchne. „Ashly?" znovu se mnou cuknu. Tyler už je u nás. „Tohle je moje sestra Ashly." Představí mě. Tyler se na mě nechápavě kouká. „Ashly?" podiví se. Ean stuhne se mnou. „Vy se znáte?"
„Potkali jsme se v létě na Havaji." Vysvětlím mu. „Ty se nejmenuješ Rachel?" vhrkne Tyler. Sakra, co řeknu. Uklidni se. Něco si vymysli. „Ehm, to je moje druhé jméno." Ean se na mě otočí, dívá se na mě a pohledem mě prosí. Jako by říkal Tohle je dost chabí, Clayová. „No moje teta mi říká druhým jménem. Nelíbí se jí totiž jméno Ashly. Je trochu potrefená. Znáš to."
„Mě přišla v pohodě." Namítne. „No má takový nálady. Vy spolu teda chodíte do třídy?" snažím se změnit téma. „Jojo. Tvůj brácha vypadá v pohodě."
„Tak to jsem ráda." Naštěstí zazvoní. Začínám to zvonění milovat. „Musím jít." Vyvlíknu se tak z totálně trapný situace. Ale moje štěstí začíná upadat ještě víc. „Ashly?" někdo na mě zavolá. Otočím se za hlasem. Už teď lituju, že jsem to udělala. Jako bych před sebou viděla chodící kopii Holly Niahový. „Jo?" Ta holka se tváří stejně nafoukaně jako Holly. Taky má vedle sebe, až moc umělý holky, který se nejspíš snaží vypadat jako ona. Vzhledově za ní však zaostávají tak o sto procent. I když její nafoukaný výraz zvládají napodobovat skoro přesně. „Ten kluk, co se s tebou bavil, ten co stál vedle Tylera, to je tvůj bratr?"
„Jo." Odseknu protivným tónem. „Je sexy. Jsi si jistá, že není nevlastní?" přeměří si mě svým rýpavým pohledem. Ahoj Holly. Dřív než jí stačím nějak kousavě odpovědět, přijde k nám nějaká holka. Je o něco málo vyšší než já. Zrzavé vlasy má svázané do drdolu, ze kterého jí vykukuje několik kudrnatých pramínků. Je oblečená do trochu hippies stylu, který skombinovala s nejnovější módou. „Cherice, nech jí být aspoň první den." Dívka mě chytne, naštěstí, za zdravou paži. Odtáhne mě o kousek dál. „Ty si Ashley, že jo?" zmateně přikývnu. „Jsem Brittany Borkmenová." Nepodá mi ruku, místo toho mě obejme. Já, ale zůstanu stát jak dřevo, ruce nechá podél těla. „Se Cherice si nedělej starosti."
„To jsem ani neměla v plánu." Řeknu suše. Chodba se rychle vyprázdní a i já s Brittany se vrátíme do třídy. Odšoupne nějakýho chudáka kluka na svoje místo a posadí se vedle mě. Usmívá se od ucha k uchu. Je plná optimismu. Pokusím se jí úsměv vrátit. Konec konců mě zachránila od zdejší Holly. Ale povede se mi jenom ušklíbnout. Nevypadá to, že by si toho všimla. Chce mi něco říct, ale do třídy vejde malá stará profesorka tak od toho upustí. Vzpomenu si, že můj úkol je skamarádit se a zapadnout. Tak se nenápadně nakloním přes uličku k Brittany. „Díky." Pošeptám. Usměje se a dál se věnuje výkladu profesorky.